Základní rozdělení doutníků.

Doutníky rozdělujeme na dvě základní skupiny a to podle náplně.

Doutníky s dlouhou náplní (vlhké doutníky), odborně označované jako long Millery. Náplň je tvořena celými tabákovými listy, které jsou obaleny vázacím listem a na povrch krycím listem. Tento typ doutníku se vyrábí ručně a je velice drahý. Long filler se vyrábí v zemích s teplým a vlhkým podnebím, měl by se tedy skladovat a kouřit vlhký. Long filler se řadí mezi tzv. premium doutníky. Nejkvalitnější doutníky této skupiny produkuje karibská oblast, především Kuba a Dominikánská republika.

Doutníky s krátkou náplní (suché doutníky), mají vnitřní náplň z nařezaných tabákových listů ve tvaru vloček od 2 do 6 milimetrů. Tyto doutníky jsou obaleny jako u první skupiny vázacím listem a dále krycím listem. U levnějších doutníků se někdy vynechává krycí list. Protože druhá skupina doutníků má krátce nasekanou náplň, nazývá se short filler. Náplň obyčejně obsahuje různorodou směs tabáků. Většina evropských doutníků má náplň krátkou.

Výroba vlhkých doutníků.

Na kvalitní doutník je třeba kvalitní surovina. Nejznámější oblast kde se pěstuje tabák na výrobu doutníků je na Kubě Vuelta Abajo. V dominikánské republice je to oblast Valle del Cibao. Tabáková rostlina je pečlivě ošetřována a stejná pozornost je věnována sklizni. Z tabákové rostliny se oddělují listy a třídí na ty, které budou tvořit náplň doutníků na ty, které budou sloužit jako vázací list a ty nejlepší ze stření části rostliny, které se použijí jako krycí list. Po sklizni procházejí listy první fermentací přímo na farmě. Fermentace je řízené kvašení, kdy se rozkládají vyšší cukry a současně se snižuje obsah nikotinu. Některé listy se fermentují vícekrát, hlavně krycí list. První fermentace probíhá většinou 30 dnů při teplotě 35°C a druhá 60 dnů při teplotě 42°C. Teplota se musí kontrolovat denně a někdy se musí svazky tabáku překládat. Pak se listy tabáku převezuo do továrny, kde z nich baliči doutníků, kteří jsou nazýváni torcedores, dělají kvalitní doutníky. Zručný dělník vyrobí za směnu 100 až 150 kusů podle velikosti doutníku. Zkušený torcedor umí udělat doutník tak, aby pravidelně prohoříval, nebyl moc nebo málo utažený a navíc byl rovnoměrný a krásně kulatý. Ve velkých halách pracuje až sto dělníků za stolky na balení doutníků, kterým se říká piano. Zde každý dělník začne s náplní, která se skládá minimálně ze tří druhů tabáku. Obalí ji vázacím listem a vytvoří  takzvaný bunch, který vloží na 45 minut do dřevěné formy. Potom torcedor obalí svazek krycím listem včetně zabalení hlavy doutníku, ořeže doutník na požadovanou velikost a odevzdá jej kontrolorovi.Ten zkontroluje kalibrem, zda má doutník požadované rozměry. Potom doutníky putují na 30 až 60 dní do skladu, aby získaly stejnou chuť a dozrály. Před expedicí se doutníky opět kontrolují, hlavně kvalita a barevné sladění. Zkušení kontroloři rozlišují až 70 barevných odstínu doutníků od zelené přes hnědou až po tmavě hnědou. Doutníky se vyrábějí v prostředí s vlhkostí okolo 70%. Proto je nutné v této vlhkosti doutníky uchovávat.

Výroba suchých doutníků.

Výroba doutníků short filler je dnes zmechanizovaná a velké továrny chrlí tisíce doutníků denně. Náplň tvoří až 12 druhů tabáků. Dříve se u některých levnějších typů používala místo vázacího tabákového listu tabáková fólie. Jednalo se o takzvaný homogenizovaný tabák, který se skládal ze 70% z tabáku a z 30% z celulózy. Podle nového nařízení, které platí v Evropské unii, musí být všechny doutníky vyrobeny ze 100% tabáku. Dnes se suché doutníky vyrábějí hlavně v Německu, Holandsku, Švýcarsku, Belgii ale i v ostatních zemích bývalé západní Evropy. V České republice se doutníky nevyrábějí.

Jak nakupovat doutníky.

Doutníky jsou vyráběny ze silnějších tabáků než cigarety jelikož se nešlukují. Kuřák cigaret s tím bude mít asi problém. Na doutník je třeba si udělat čas. Jinak si jej nevychutnáte. Na kouření suchého doutníku nebo doutníčku je třeba 10 až 20 minut podle velikosti. Jestliže máte k dispozici alespoň 1 hodinu, můžete si koupit některý z ručně dělaných long fillerů. Suché doutníky nejsou náročné na skladování a seženete je téměř v každé trafice. Jiné je to s vlhkými doutníky. Ty se musí skladovat v prostoru, kde je vlhkost vzduchu kolem 70%. V lepších trafikách mají proto na uchovávání těchto doutníků humidory. Ani to, že je doutník v hliníkové tubě není zárukou, že nemůže vyschnout. Než si doutník koupíte, můžete vyzkoušet jeho vlhkost tím, že jej lehce zmačknete na konci, kde se zapaluje. Pokud se pružně vrací, je v dobrém stavu. Když vlhký doutník nemá potřebnou vlhkost, hoří rychle, přehřívá se a ztrácí chuť.

Ořezávání doutníku.

Cílem ořezávání doutníku je, abychom umožnili jeho tah. Vlhké doutníky mají jeden konec rovně seříznutý a druhý, který je zaoblený mají obalený krycím listem. Tomuto konci se říká hlava doutníku. Ořezávání se provádí třemi různými způsoby. Nejčastěji se používá rovný řez, který se provádí  gilotinkou nebo nůžkami. V tomto případě se uřízne konec doutníku tak, aby byly vidět vnitřní listy a současně se zachoval list krycí, který drží hlavu doutníku pohromadě. Většinou se jedná o zhruba 2mm. U doutníků tvaru torpédo, to je asi 5mm. Gilotiny jsou jednobřité nebo dvoubřité. Břity ořezávačů musí být dokonale ostré, aby řez byl rovný a doutník neměl šanci při ořezávání popraskat. Řez je třeba provést najednou, je proto nutné postupovat energicky. Začátečníkům se doporučuje používat gilotinu dvoubřitou. Doporučuje se také hlavu doutníku před oříznutím trochu navlhčit v ústech. Druhý způsob ořezávání je podobný. V hlavě doutníku vyřízneme speciálním ořezávačem klín ve tvaru V. Třetím způsobem je vyříznutí kruhového otvoru opět speciálním ořezávačem.

Zapalování doutníku.

Správně zapálit doutník znamená nezapařit jej a dosáhnou chladného kouře. Při zapalování držte doutník šikmo nad plemenem, tak aby se plamene nedotýkal. Přímý oheň je moc horký. Doutník za stálého otáčení a potahování pomalu zapalte. Je třeba jej zapálit po celém jeho průměru tak, aby hořel rovnoměrně. Doutník můžete zapalovat speciálními doutníkovými zapalovači nebo sirkami. Můžete použít i cedrovou dýhu, do které bývají některé doutníky zabaleny. Nikdy nepoužívejte benzínový zapalovač. Zničíte tím chuť a aroma každého doutníku. Jestliže vám doutník zhasne, můžete jej znovu zapálit dokud ještě nevychladl. Doutník, který je vyhaslý a vychladlý již nezapalujte. Má odpornou chuť. Pokud vám doutník stále zhasíná nebo nemá tah byl špatně ubalen. I to se může stát u ručně dělaných doutníků.

Kouření doutníku.

Aróma doutníků bývá velmi různorodé, od jemného aroma po silné, od zemité chuti, přes chuť dřeva, ovoce, kůže až po kořeněné či sladké chuti. Do některých doutníků výrobce přidává cukr nebo aroma vanilky a třešní. To jsou ale doutníky pro začátečníky, kteří neumějí vychutnat specifické aroma tabákových listů. Jedná se převážně o suché doutníky. Při kouření doutníku musíme dodržovat několik zásad. Nejdůležitější je, že se doutník zásadně nešlukuje. Druhou velmi důležitou je, že se doutník „netípá“.  Pouze se nechá v popelníku volně vyhasnout. Zabrání se tím nepříjemnému pachu. Další zásadou je, že se doutník kouří pouze do dvou třetin. Poslední třetina slouží jako filtr. Doutník se kouří pomalu. Čím pomaleji a chladněji kouříte, tím víc si můžete vychutnat aroma doutníku, které se při rychlém kouření vytrácí. Platí to jak u suchých tak i u vlhkých doutníků. Většina doutníků je opatřena papírovým kroužkem, takzvaným prstýnkem, na kterém je uvedena značka či název výrobce. Existují dva názory na to, zda prstýnek z doutníku při kouření odstranit či nikoliv. Pokud budete mít pocit, že by vám drahý doutník mohl někdo závidět, můžete ho sundat. Je však lepší prstýnek nesundávat, jelikož by se mohl poškodit krycí list a drahý doutník by měl falešný tah. A místo pohody by byl problém.

Skladování doutníků.

Ručně dělané doutníky vyžadují zvláštní péči při skladování. Vyrábějí se v oblastech, kde je klima velmi vlhké a teplé. Pokud potřebujeme doutníky skladovat, musíme jim vytvořit stejné podmínky, jako měly v době svého vzniku. Doutník je totiž nejlepší čerstvý. Při správném skladování si doutník může svoji dobrou kondici uchovat i velmi dlouho. Naopak při špatném skladování se může úplně zničit. V suchém prostředí má náplň vlhkého doutníku tendenci se rozpínat a krycí a vázací list ztrácejí svoji pružnost. Tím se s největší pravděpodobností stane, že doutník popraská a je nadobro zničen. Vzhledem k ceně těchto doutníků, je to věčná škoda. Vlhké doutníky proto musíme skladovat v takzvaných humidorech. To jsou skříňky nebo prostory, kde se udržuje stálá vlhkost a teplota. Správná vlhkost je 70-75% a teplota 19-21°C. Ideální je, když je humidor vyroben z voňavého cedrového dřeva, nebo je alespoň jeho vnitřek tímto dřevem vyložen. Vnitřní stěny humidoru nesmí být lakované. Humidor musí být částečně větraný. Nesmí být hermeticky uzavřený, jinak doutníky zplesniví. Doutníky a vlhkost v humiditu je dobré kontrolovat co nejčastěji. Vlhkost se zajišťuje zvlhčovačem, do kterého se doplňuje destilovaná voda. Aby se zabránilo plesnivění doutníku, přidává se do vody antibakteriální tekutina. Na našem trhu je k sehnání tekutina od firmy Savinelli. Někdy se na doutníku objeví bílý prášek. Říká se tomu, že doutník kvete. Tento prášek se objevuje na povrchu krycího listu a vzniká krystalizací olejů v tabáku doutníku. Tento prášek nijak doutníku neškodí. Může se jednoduše setřít vlhkým hadříkem. Někteří kuřáci dokonce tvrdí, že takový doutník má ještě lepší chuť. Něco jiného je, když se na doutníku objeví tmavá plíseň. Ta svědčí o tom, že doutník byl skladován v příliš vlhkém a nevětraném prostředí. Pokud dojde k mírnému vyschnutí doutníku, může se znovu zvlčit v humidoru. Správná vlhkost vrátí doutník zpět do dobré kondice. Suché doutníky nevyžadují žádnou zvláštní péči při skladování.

Základní rozdělení doutníků.

Doutníky rozdělujeme na dvě základní skupiny a to podle náplně.

Doutníky s dlouhou náplní (vlhké doutníky), odborně označované jako long Millery. Náplň je tvořena celými tabákovými listy, které jsou obaleny vázacím listem a na povrch krycím listem. Tento typ doutníku se vyrábí ručně a je velice drahý. Long filler se vyrábí v zemích s teplým a vlhkým podnebím, měl by se tedy skladovat a kouřit vlhký. Long filler se řadí mezi tzv. premium doutníky. Nejkvalitnější doutníky této skupiny produkuje karibská oblast, především Kuba a Dominikánská republika.

Doutníky s krátkou náplní (suché doutníky), mají vnitřní náplň z nařezaných tabákových listů ve tvaru vloček od 2 do 6 milimetrů. Tyto doutníky jsou obaleny jako u první skupiny vázacím listem a dále krycím listem. U levnějších doutníků se někdy vynechává krycí list. Protože druhá skupina doutníků má krátce nasekanou náplň, nazývá se short filler. Náplň obyčejně obsahuje různorodou směs tabáků. Většina evropských doutníků má náplň krátkou.

Výroba vlhkých doutníků.

Na kvalitní doutník je třeba kvalitní surovina. Nejznámější oblast kde se pěstuje tabák na výrobu doutníků je na Kubě Vuelta Abajo. V dominikánské republice je to oblast Valle del Cibao. Tabáková rostlina je pečlivě ošetřována a stejná pozornost je věnována sklizni. Z tabákové rostliny se oddělují listy a třídí na ty, které budou tvořit náplň doutníků na ty, které budou sloužit jako vázací list a ty nejlepší ze stření části rostliny, které se použijí jako krycí list. Po sklizni procházejí listy první fermentací přímo na farmě. Fermentace je řízené kvašení, kdy se rozkládají vyšší cukry a současně se snižuje obsah nikotinu. Některé listy se fermentují vícekrát, hlavně krycí list. První fermentace probíhá většinou 30 dnů při teplotě 35°C a druhá 60 dnů při teplotě 42°C. Teplota se musí kontrolovat denně a někdy se musí svazky tabáku překládat. Pak se listy tabáku převezuo do továrny, kde z nich baliči doutníků, kteří jsou nazýváni torcedores, dělají kvalitní doutníky. Zručný dělník vyrobí za směnu 100 až 150 kusů podle velikosti doutníku. Zkušený torcedor umí udělat doutník tak, aby pravidelně prohoříval, nebyl moc nebo málo utažený a navíc byl rovnoměrný a krásně kulatý. Ve velkých halách pracuje až sto dělníků za stolky na balení doutníků, kterým se říká piano. Zde každý dělník začne s náplní, která se skládá minimálně ze tří druhů tabáku. Obalí ji vázacím listem a vytvoří  takzvaný bunch, který vloží na 45 minut do dřevěné formy. Potom torcedor obalí svazek krycím listem včetně zabalení hlavy doutníku, ořeže doutník na požadovanou velikost a odevzdá jej kontrolorovi.Ten zkontroluje kalibrem, zda má doutník požadované rozměry. Potom doutníky putují na 30 až 60 dní do skladu, aby získaly stejnou chuť a dozrály. Před expedicí se doutníky opět kontrolují, hlavně kvalita a barevné sladění. Zkušení kontroloři rozlišují až 70 barevných odstínu doutníků od zelené přes hnědou až po tmavě hnědou. Doutníky se vyrábějí v prostředí s vlhkostí okolo 70%. Proto je nutné v této vlhkosti doutníky uchovávat.

Výroba suchých doutníků.

Výroba doutníků short filler je dnes zmechanizovaná a velké továrny chrlí tisíce doutníků denně. Náplň tvoří až 12 druhů tabáků. Dříve se u některých levnějších typů používala místo vázacího tabákového listu tabáková fólie. Jednalo se o takzvaný homogenizovaný tabák, který se skládal ze 70% z tabáku a z 30% z celulózy. Podle nového nařízení, které platí v Evropské unii, musí být všechny doutníky vyrobeny ze 100% tabáku. Dnes se suché doutníky vyrábějí hlavně v Německu, Holandsku, Švýcarsku, Belgii ale i v ostatních zemích bývalé západní Evropy. V České republice se doutníky nevyrábějí.

Jak nakupovat doutníky.

Doutníky jsou vyráběny ze silnějších tabáků než cigarety jelikož se nešlukují. Kuřák cigaret s tím bude mít asi problém. Na doutník je třeba si udělat čas. Jinak si jej nevychutnáte. Na kouření suchého doutníku nebo doutníčku je třeba 10 až 20 minut podle velikosti. Jestliže máte k dispozici alespoň 1 hodinu, můžete si koupit některý z ručně dělaných long fillerů. Suché doutníky nejsou náročné na skladování a seženete je téměř v každé trafice. Jiné je to s vlhkými doutníky. Ty se musí skladovat v prostoru, kde je vlhkost vzduchu kolem 70%. V lepších trafikách mají proto na uchovávání těchto doutníků humidory. Ani to, že je doutník v hliníkové tubě není zárukou, že nemůže vyschnout. Než si doutník koupíte, můžete vyzkoušet jeho vlhkost tím, že jej lehce zmačknete na konci, kde se zapaluje. Pokud se pružně vrací, je v dobrém stavu. Když vlhký doutník nemá potřebnou vlhkost, hoří rychle, přehřívá se a ztrácí chuť.

Ořezávání doutníku.

Cílem ořezávání doutníku je, abychom umožnili jeho tah. Vlhké doutníky mají jeden konec rovně seříznutý a druhý, který je zaoblený mají obalený krycím listem. Tomuto konci se říká hlava doutníku. Ořezávání se provádí třemi různými způsoby. Nejčastěji se používá rovný řez, který se provádí  gilotinkou nebo nůžkami. V tomto případě se uřízne konec doutníku tak, aby byly vidět vnitřní listy a současně se zachoval list krycí, který drží hlavu doutníku pohromadě. Většinou se jedná o zhruba 2mm. U doutníků tvaru torpédo, to je asi 5mm. Gilotiny jsou jednobřité nebo dvoubřité. Břity ořezávačů musí být dokonale ostré, aby řez byl rovný a doutník neměl šanci při ořezávání popraskat. Řez je třeba provést najednou, je proto nutné postupovat energicky. Začátečníkům se doporučuje používat gilotinu dvoubřitou. Doporučuje se také hlavu doutníku před oříznutím trochu navlhčit v ústech. Druhý způsob ořezávání je podobný. V hlavě doutníku vyřízneme speciálním ořezávačem klín ve tvaru V. Třetím způsobem je vyříznutí kruhového otvoru opět speciálním ořezávačem.

Zapalování doutníku.

Správně zapálit doutník znamená nezapařit jej a dosáhnou chladného kouře. Při zapalování držte doutník šikmo nad plemenem, tak aby se plamene nedotýkal. Přímý oheň je moc horký. Doutník za stálého otáčení a potahování pomalu zapalte. Je třeba jej zapálit po celém jeho průměru tak, aby hořel rovnoměrně. Doutník můžete zapalovat speciálními doutníkovými zapalovači nebo sirkami. Můžete použít i cedrovou dýhu, do které bývají některé doutníky zabaleny. Nikdy nepoužívejte benzínový zapalovač. Zničíte tím chuť a aroma každého doutníku. Jestliže vám doutník zhasne, můžete jej znovu zapálit dokud ještě nevychladl. Doutník, který je vyhaslý a vychladlý již nezapalujte. Má odpornou chuť. Pokud vám doutník stále zhasíná nebo nemá tah byl špatně ubalen. I to se může stát u ručně dělaných doutníků.

Kouření doutníku.

Aróma doutníků bývá velmi různorodé, od jemného aroma po silné, od zemité chuti, přes chuť dřeva, ovoce, kůže až po kořeněné či sladké chuti. Do některých doutníků výrobce přidává cukr nebo aroma vanilky a třešní. To jsou ale doutníky pro začátečníky, kteří neumějí vychutnat specifické aroma tabákových listů. Jedná se převážně o suché doutníky. Při kouření doutníku musíme dodržovat několik zásad. Nejdůležitější je, že se doutník zásadně nešlukuje. Druhou velmi důležitou je, že se doutník „netípá“.  Pouze se nechá v popelníku volně vyhasnout. Zabrání se tím nepříjemnému pachu. Další zásadou je, že se doutník kouří pouze do dvou třetin. Poslední třetina slouží jako filtr. Doutník se kouří pomalu. Čím pomaleji a chladněji kouříte, tím víc si můžete vychutnat aroma doutníku, které se při rychlém kouření vytrácí. Platí to jak u suchých tak i u vlhkých doutníků. Většina doutníků je opatřena papírovým kroužkem, takzvaným prstýnkem, na kterém je uvedena značka či název výrobce. Existují dva názory na to, zda prstýnek z doutníku při kouření odstranit či nikoliv. Pokud budete mít pocit, že by vám drahý doutník mohl někdo závidět, můžete ho sundat. Je však lepší prstýnek nesundávat, jelikož by se mohl poškodit krycí list a drahý doutník by měl falešný tah. A místo pohody by byl problém.

Skladování doutníků.

Ručně dělané doutníky vyžadují zvláštní péči při skladování. Vyrábějí se v oblastech, kde je klima velmi vlhké a teplé. Pokud potřebujeme doutníky skladovat, musíme jim vytvořit stejné podmínky, jako měly v době svého vzniku. Doutník je totiž nejlepší čerstvý. Při správném skladování si doutník může svoji dobrou kondici uchovat i velmi dlouho. Naopak při špatném skladování se může úplně zničit. V suchém prostředí má náplň vlhkého doutníku tendenci se rozpínat a krycí a vázací list ztrácejí svoji pružnost. Tím se s největší pravděpodobností stane, že doutník popraská a je nadobro zničen. Vzhledem k ceně těchto doutníků, je to věčná škoda. Vlhké doutníky proto musíme skladovat v takzvaných humidorech. To jsou skříňky nebo prostory, kde se udržuje stálá vlhkost a teplota. Správná vlhkost je 70-75% a teplota 19-21°C. Ideální je, když je humidor vyroben z voňavého cedrového dřeva, nebo je alespoň jeho vnitřek tímto dřevem vyložen. Vnitřní stěny humidoru nesmí být lakované. Humidor musí být částečně větraný. Nesmí být hermeticky uzavřený, jinak doutníky zplesniví. Doutníky a vlhkost v humiditu je dobré kontrolovat co nejčastěji. Vlhkost se zajišťuje zvlhčovačem, do kterého se doplňuje destilovaná voda. Aby se zabránilo plesnivění doutníku, přidává se do vody antibakteriální tekutina. Na našem trhu je k sehnání tekutina od firmy Savinelli. Někdy se na doutníku objeví bílý prášek. Říká se tomu, že doutník kvete. Tento prášek se objevuje na povrchu krycího listu a vzniká krystalizací olejů v tabáku doutníku. Tento prášek nijak doutníku neškodí. Může se jednoduše setřít vlhkým hadříkem. Někteří kuřáci dokonce tvrdí, že takový doutník má ještě lepší chuť. Něco jiného je, když se na doutníku objeví tmavá plíseň. Ta svědčí o tom, že doutník byl skladován v příliš vlhkém a nevětraném prostředí. Pokud dojde k mírnému vyschnutí doutníku, může se znovu zvlčit v humidoru. Správná vlhkost vrátí doutník zpět do dobré kondice. Suché doutníky nevyžadují žádnou zvláštní péči při skladování.

Slovo úvodem.

Seznamte se s fetišem zvaným dýmka. Dýmka je symbolem klidu a pohody. V dnešní uspěchané době je někdy nutné se zastavit a v klidu si zapálit dýmku. Mezi kuřákem dýmky a dýmkou vzniká postupem času osobní vztah. Proto ve výčtu věcí, které se nepůjčují, je vždy dýmka. A pokud o dýmku pečujete, stává se z ní nejvěrnější přítelkyně, která vás bude provázet v dobrém i zlém. Každý si vybírá dýmku podle svého stylu a své osobnosti. Někdo dává přednost krátkým tlustým dýmkám a jiný zase dlouhým a hubeným. Dýmka je však také symbolem úspěšnosti. Proto se s lidmi kouřícími dýmku lépe jedná. Pěkná dýmka a dobrý tabák se jistě stanou součástí vašeho vyrovnaného a spokojeného života. číst dále

Základní rozdělení doutníků.

Doutníky rozdělujeme na dvě základní skupiny a to podle náplně.

Doutníky s dlouhou náplní (vlhké doutníky), odborně označované jako long Millery. Náplň je tvořena celými tabákovými listy, které jsou obaleny vázacím listem a na povrch krycím listem. Tento typ doutníku se vyrábí ručně a je velice drahý. Long filler se vyrábí v zemích s teplým a vlhkým podnebím, měl by se tedy skladovat a kouřit vlhký. Long filler se řadí mezi tzv. premium doutníky. Nejkvalitnější doutníky této skupiny produkuje karibská oblast, především Kuba a Dominikánská republika.

Doutníky s krátkou náplní (suché doutníky), mají vnitřní náplň z nařezaných tabákových listů ve tvaru vloček od 2 do 6 milimetrů. Tyto doutníky jsou obaleny jako u první skupiny vázacím listem a dále krycím listem. U levnějších doutníků se někdy vynechává krycí list. Protože druhá skupina doutníků má krátce nasekanou náplň, nazývá se short filler. Náplň obyčejně obsahuje různorodou směs tabáků. Většina evropských doutníků má náplň krátkou.

Výroba vlhkých doutníků.

Na kvalitní doutník je třeba kvalitní surovina. Nejznámější oblast kde se pěstuje tabák na výrobu doutníků je na Kubě Vuelta Abajo. V dominikánské republice je to oblast Valle del Cibao. Tabáková rostlina je pečlivě ošetřována a stejná pozornost je věnována sklizni. Z tabákové rostliny se oddělují listy a třídí na ty, které budou tvořit náplň doutníků na ty, které budou sloužit jako vázací list a ty nejlepší ze stření části rostliny, které se použijí jako krycí list. Po sklizni procházejí listy první fermentací přímo na farmě. Fermentace je řízené kvašení, kdy se rozkládají vyšší cukry a současně se snižuje obsah nikotinu. Některé listy se fermentují vícekrát, hlavně krycí list. První fermentace probíhá většinou 30 dnů při teplotě 35°C a druhá 60 dnů při teplotě 42°C. Teplota se musí kontrolovat denně a někdy se musí svazky tabáku překládat. Pak se listy tabáku převezuo do továrny, kde z nich baliči doutníků, kteří jsou nazýváni torcedores, dělají kvalitní doutníky. Zručný dělník vyrobí za směnu 100 až 150 kusů podle velikosti doutníku. Zkušený torcedor umí udělat doutník tak, aby pravidelně prohoříval, nebyl moc nebo málo utažený a navíc byl rovnoměrný a krásně kulatý. Ve velkých halách pracuje až sto dělníků za stolky na balení doutníků, kterým se říká piano. Zde každý dělník začne s náplní, která se skládá minimálně ze tří druhů tabáku. Obalí ji vázacím listem a vytvoří  takzvaný bunch, který vloží na 45 minut do dřevěné formy. Potom torcedor obalí svazek krycím listem včetně zabalení hlavy doutníku, ořeže doutník na požadovanou velikost a odevzdá jej kontrolorovi.Ten zkontroluje kalibrem, zda má doutník požadované rozměry. Potom doutníky putují na 30 až 60 dní do skladu, aby získaly stejnou chuť a dozrály. Před expedicí se doutníky opět kontrolují, hlavně kvalita a barevné sladění. Zkušení kontroloři rozlišují až 70 barevných odstínu doutníků od zelené přes hnědou až po tmavě hnědou. Doutníky se vyrábějí v prostředí s vlhkostí okolo 70%. Proto je nutné v této vlhkosti doutníky uchovávat.

Výroba suchých doutníků.

Výroba doutníků short filler je dnes zmechanizovaná a velké továrny chrlí tisíce doutníků denně. Náplň tvoří až 12 druhů tabáků. Dříve se u některých levnějších typů používala místo vázacího tabákového listu tabáková fólie. Jednalo se o takzvaný homogenizovaný tabák, který se skládal ze 70% z tabáku a z 30% z celulózy. Podle nového nařízení, které platí v Evropské unii, musí být všechny doutníky vyrobeny ze 100% tabáku. Dnes se suché doutníky vyrábějí hlavně v Německu, Holandsku, Švýcarsku, Belgii ale i v ostatních zemích bývalé západní Evropy. V České republice se doutníky nevyrábějí.

Jak nakupovat doutníky.

Doutníky jsou vyráběny ze silnějších tabáků než cigarety jelikož se nešlukují. Kuřák cigaret s tím bude mít asi problém. Na doutník je třeba si udělat čas. Jinak si jej nevychutnáte. Na kouření suchého doutníku nebo doutníčku je třeba 10 až 20 minut podle velikosti. Jestliže máte k dispozici alespoň 1 hodinu, můžete si koupit některý z ručně dělaných long fillerů. Suché doutníky nejsou náročné na skladování a seženete je téměř v každé trafice. Jiné je to s vlhkými doutníky. Ty se musí skladovat v prostoru, kde je vlhkost vzduchu kolem 70%. V lepších trafikách mají proto na uchovávání těchto doutníků humidory. Ani to, že je doutník v hliníkové tubě není zárukou, že nemůže vyschnout. Než si doutník koupíte, můžete vyzkoušet jeho vlhkost tím, že jej lehce zmačknete na konci, kde se zapaluje. Pokud se pružně vrací, je v dobrém stavu. Když vlhký doutník nemá potřebnou vlhkost, hoří rychle, přehřívá se a ztrácí chuť.

Ořezávání doutníku.

Cílem ořezávání doutníku je, abychom umožnili jeho tah. Vlhké doutníky mají jeden konec rovně seříznutý a druhý, který je zaoblený mají obalený krycím listem. Tomuto konci se říká hlava doutníku. Ořezávání se provádí třemi různými způsoby. Nejčastěji se používá rovný řez, který se provádí  gilotinkou nebo nůžkami. V tomto případě se uřízne konec doutníku tak, aby byly vidět vnitřní listy a současně se zachoval list krycí, který drží hlavu doutníku pohromadě. Většinou se jedná o zhruba 2mm. U doutníků tvaru torpédo, to je asi 5mm. Gilotiny jsou jednobřité nebo dvoubřité. Břity ořezávačů musí být dokonale ostré, aby řez byl rovný a doutník neměl šanci při ořezávání popraskat. Řez je třeba provést najednou, je proto nutné postupovat energicky. Začátečníkům se doporučuje používat gilotinu dvoubřitou. Doporučuje se také hlavu doutníku před oříznutím trochu navlhčit v ústech. Druhý způsob ořezávání je podobný. V hlavě doutníku vyřízneme speciálním ořezávačem klín ve tvaru V. Třetím způsobem je vyříznutí kruhového otvoru opět speciálním ořezávačem.

Zapalování doutníku.

Správně zapálit doutník znamená nezapařit jej a dosáhnou chladného kouře. Při zapalování držte doutník šikmo nad plemenem, tak aby se plamene nedotýkal. Přímý oheň je moc horký. Doutník za stálého otáčení a potahování pomalu zapalte. Je třeba jej zapálit po celém jeho průměru tak, aby hořel rovnoměrně. Doutník můžete zapalovat speciálními doutníkovými zapalovači nebo sirkami. Můžete použít i cedrovou dýhu, do které bývají některé doutníky zabaleny. Nikdy nepoužívejte benzínový zapalovač. Zničíte tím chuť a aroma každého doutníku. Jestliže vám doutník zhasne, můžete jej znovu zapálit dokud ještě nevychladl. Doutník, který je vyhaslý a vychladlý již nezapalujte. Má odpornou chuť. Pokud vám doutník stále zhasíná nebo nemá tah byl špatně ubalen. I to se může stát u ručně dělaných doutníků.

Kouření doutníku.

Aróma doutníků bývá velmi různorodé, od jemného aroma po silné, od zemité chuti, přes chuť dřeva, ovoce, kůže až po kořeněné či sladké chuti. Do některých doutníků výrobce přidává cukr nebo aroma vanilky a třešní. To jsou ale doutníky pro začátečníky, kteří neumějí vychutnat specifické aroma tabákových listů. Jedná se převážně o suché doutníky. Při kouření doutníku musíme dodržovat několik zásad. Nejdůležitější je, že se doutník zásadně nešlukuje. Druhou velmi důležitou je, že se doutník „netípá“.  Pouze se nechá v popelníku volně vyhasnout. Zabrání se tím nepříjemnému pachu. Další zásadou je, že se doutník kouří pouze do dvou třetin. Poslední třetina slouží jako filtr. Doutník se kouří pomalu. Čím pomaleji a chladněji kouříte, tím víc si můžete vychutnat aroma doutníku, které se při rychlém kouření vytrácí. Platí to jak u suchých tak i u vlhkých doutníků. Většina doutníků je opatřena papírovým kroužkem, takzvaným prstýnkem, na kterém je uvedena značka či název výrobce. Existují dva názory na to, zda prstýnek z doutníku při kouření odstranit či nikoliv. Pokud budete mít pocit, že by vám drahý doutník mohl někdo závidět, můžete ho sundat. Je však lepší prstýnek nesundávat, jelikož by se mohl poškodit krycí list a drahý doutník by měl falešný tah. A místo pohody by byl problém.

Skladování doutníků.

Ručně dělané doutníky vyžadují zvláštní péči při skladování. Vyrábějí se v oblastech, kde je klima velmi vlhké a teplé. Pokud potřebujeme doutníky skladovat, musíme jim vytvořit stejné podmínky, jako měly v době svého vzniku. Doutník je totiž nejlepší čerstvý. Při správném skladování si doutník může svoji dobrou kondici uchovat i velmi dlouho. Naopak při špatném skladování se může úplně zničit. V suchém prostředí má náplň vlhkého doutníku tendenci se rozpínat a krycí a vázací list ztrácejí svoji pružnost. Tím se s největší pravděpodobností stane, že doutník popraská a je nadobro zničen. Vzhledem k ceně těchto doutníků, je to věčná škoda. Vlhké doutníky proto musíme skladovat v takzvaných humidorech. To jsou skříňky nebo prostory, kde se udržuje stálá vlhkost a teplota. Správná vlhkost je 70-75% a teplota 19-21°C. Ideální je, když je humidor vyroben z voňavého cedrového dřeva, nebo je alespoň jeho vnitřek tímto dřevem vyložen. Vnitřní stěny humidoru nesmí být lakované. Humidor musí být částečně větraný. Nesmí být hermeticky uzavřený, jinak doutníky zplesniví. Doutníky a vlhkost v humiditu je dobré kontrolovat co nejčastěji. Vlhkost se zajišťuje zvlhčovačem, do kterého se doplňuje destilovaná voda. Aby se zabránilo plesnivění doutníku, přidává se do vody antibakteriální tekutina. Na našem trhu je k sehnání tekutina od firmy Savinelli. Někdy se na doutníku objeví bílý prášek. Říká se tomu, že doutník kvete. Tento prášek se objevuje na povrchu krycího listu a vzniká krystalizací olejů v tabáku doutníku. Tento prášek nijak doutníku neškodí. Může se jednoduše setřít vlhkým hadříkem. Někteří kuřáci dokonce tvrdí, že takový doutník má ještě lepší chuť. Něco jiného je, když se na doutníku objeví tmavá plíseň. Ta svědčí o tom, že doutník byl skladován v příliš vlhkém a nevětraném prostředí. Pokud dojde k mírnému vyschnutí doutníku, může se znovu zvlčit v humidoru. Správná vlhkost vrátí doutník zpět do dobré kondice. Suché doutníky nevyžadují žádnou zvláštní péči při skladování.

Během dlouholetého vývoje bylo vyšlechtěno na sto odrůd tabáků. Většinou vycházejí ze dvou základních druhů: tabák virginský (Nicotiana tabacum) a tabák selský (Nicotiana rustica). Rostlina tabáku virginského dosahuje výšky až dvou metrů, roste na ni 8 až 10 listů, které dorůstají délky až 60 centimetrů. Od tohoto druhu je odvozena většina tabáků, používaných k výrobě kvalitních směsí. Kromě Základního virginského tabáku je to dále marylandský, kentucký, burely, orientální, havanský, polovirginský a další. Tabák selský se pěstuje pro lacinější druhy cigaret a tabáku. Tabák selský nedosahuje takových rozměrů. Bývá jen asi metr vysoký a jeho listy jsou menší, zato není tak náročný na klimatické podmínky. Proto se pěstuje i v Evropě. Hlavně na území bývalé Osmanské říše, tedy v Řecku, Turecku, Bulharsku a Albánii. Tabák virginský se pěstuje hlavně v Americe a to severní střední i jižní. Některé druhy se pěstují také v Africe a Číně. V době sklizně se postupně odlamují listy od lodyhy a dávají se sušit. Nejkvalitnější jsou listy ze střední části lodyhy. K sušení tabáku se používá několik způsobů. Sušení vzduchem využívá přirozeného proudění vzduchu ve stínu.  Tímto způsobem se tabák suší pomalu a rovnoměrně. Usušené listy jsou sytě hnědé. Suší se tak hlavně tabáky typu Burely a Kentucky. Sušení na slunci se používá hlavně u orientálních tabáků. Nad ohněm se suší tabáky typu Latakia. Právě dým z cedrového dřeva, nikoli z velbloudího trusu, dodává těmto tabákům jejich charakteristické uzené aroma. Dalším stupněm úpravy tabáku je fermentace. Fermentace je proces přirozeného kvašení. Za tepla se nechají listy zapařit a zatíží se. Fermentace probíhá po určitou dobu, pak se tabák znovu suší a rozváží na další zpracování do tabákových továren. V tabákových továrnách se ze surového tabáku vyrábí směsi jaké známe z obchodů. Zde se provádí dochucování, řezání a aromatizace. Základem dýmkových tabáků je Virginie a Burely. K tomuto základu se do směsí přidávají tabáky, které působí jako koření u jídla. Jsou to především orientální tabáky, z nichž je nejznámější Latakia dodávající především anglickým směsím charakteristickou smolnou až uzenou příchuť. Dále to může být třeba Perique zrající v dubových sudech od cherry. V továrně se surový tabák nejprve třídí a potom se odstraňuje řapík a žilkování na tabákovém listu. Dochucování se provádí namáčením tabákových listů do roztoků čistě přírodních látek, jako jsou například med nebo javorový sirup. Tomuto prvnímu namáčecímu procesu se říká "casing". Casing ovlivňuje chuť tabáku při kouření. Potom se tabák dle druhu lisuje a řeže. Poslední úpravou tabáku je "flavoring", který ovlivňuje vůni tabáku v okolí kuřáka. Každá továrna na výrobu dýmkového tabáku používá pro flavoring speciální aromatické tresti jejichž výroba a složení je přísně střeženým tajemstvím.

Rozdělení tabákových směsí podle chuti.

Tabáky přírodní: tyto tabáky nemají žádné přidávané aroma. Jsou tvřeny pouze směsí tabáků. Jejich chuťové i aromatické vlastnosti jsou tvořeny jen poměrem tabákových druhů ve směsi. Tabáky tohoto druhu zastupují hlavně některé směsi dánské a anglické.

Tabáky aromatické: opět nemají žádné přidané aroma. Jsou to směsi ve kterých převládají tabáky s vlastním silným aroma jako je například Latakie se svojí uzenou chutí a vůní. Tyto tabáky jsou vyráběny hlavně v Anglii.

Tabáky aromatizované: jejich aroma je výrazné a je jim dodáváno při výrobě. V současnosti jsou nejoblíbenějším druhem tabáků. Nejvíce se vyrábějí v Dánsku a Německu.

Je známo, že kuřáci dýmek jsou značně konzervativní. Vývoj chutí dýmkových tabáků stále pokračuje, ale velmi pomalu. Některé oblíbené druhy jsou na trhu s dýmkovým tabákem i sto let. Příkladem toho jsou některé anglické či holanské směsi. V současnosti je nejoblíbenějším tabákovým typem aromatický "mixture" a to především dánského typu. Tento tabák je lehce aromatizován. Ve směsi vyniká přírodní chuť tabáku v kombinaci s různými příchutěmi. Přidané aroma je velmi lehké a neovlivňuje tolik výslednou chuť tabáku.

Různé typy dýmkových tabáků.

U dýmkového tabáku rozlišujeme tři základní typy řezů. Kyprý řez neboli „loose cut“, dále zpracovaný lisováním, tzv. flake a mixture. Mnoho dýmkových směsí může být kombinací různých řezů a chutí. Zvláště u dánských dýmkových tabáků jsou často míchány různé typy řezů. Každý z nich má své výhody a nevýhody a proto vhodnou kombinací získá tabákový druh ten správný charakter.

Loose cut (kyprý řez)

Tabák, který je zpracován jako loose cut, není stlačen a je řezán pouze jednou. Tabák je proto kyprý a velmi dobře se plní do dýmky. Šířka řezu se může lišit od velmi jemného až po hrubý řez. Kuřák dýmky by si měl při kouření uvědomit, že kyprý řez rychle hoří. Tento řez proto vyžaduje trpělivost. Na druhou stranu se dobře zapaluje. Klasickým loose cutem je například Stanwell Melange nebo Caledonian Highland Cream.

Flake (lisovaný tabák)

Lisování dodává tabáku podstatně pomalejší hoření, výsledkem čehož je chladný dým a plnější chuť. Tabák typu flake se lisuje pod tlakem několika atmosfér buď v tlakové komoře nebo na ručním lisu. Nechává se zrát několik dní a poté je nařezán na jemné plátky. Flake tabáky skvěle drží aroma a jsou dlouho vláčné a vlhké. Lisované tabáky vyžadují velký podíl ruční práce a proto patří mezi dražší tabáky. Většinou se tyto tabáky balí do malých hranatých krabiček po padesáti gramech. Příkladem je Peterson University Flake.

Mixture (směs)

Směsi jsou kombinací různých základních tabáků a řezů. V současnosti je to nejoblíbenější forma dýmkového tabáku. Typické směsi jsou kombinaci světlého virginského tabáku, Burely  (strojně rozcupovaného) a tmavého Cavendishe. Takto namíchaná směs má jemnější chuť a zajímavý vzhled díky kontrastu barev jednotlivých druhů tabáků . Příkladem může být tabák Danish Black Vanilla Mixtures. Typickou dánskou směsí jsou například Skandinavik Mixture nebo Mac Baren Mixture. Klasická anglická směs obsahuje většinou notnou dávku Latakie. Příkladem mohou být tabákové směsi od Samuela Gawitha. Ještě zajímavost na závěr. Tabák Cavendich má svůj název po jednom anglickém kapitánovi, který vozil rum do Ameriky. Aby využil prázdné sudy, tak je na zpáteční cestě nacpal tabákem. Ukázalo se, že tabák takto skladovaný je mnohem lepší.

Spun Cut (točitý řez)

Je nejméně používaný řez tabáku pro svoji náročnost při výrobě a velký podíl ruční práce. Z pramene různých tabákových listů, které tvoří samotnou tabákovou směs se smotá dlouhé lano o průměru 2 – 2,5cm. Posledním krycím listem bývá většinou velký virginský list. Toto lano se na určitou dobu umístí do zvlhčovaného prostoru, aby zde dostatečně vyzrálo. Poslední úpravou tabáku je rozřezání lana na kulaté plátky podobné mincím. Nacpání dýmky a kouření tohoto speciálního tabáku vyžaduje zkušeného kuřáka. Na našem trhu se prodává v této podobě tabák Mac Baren Club Blend nebo Roll Cake. Samuel Gawith dodává provazec v celku a kuřák si jej musí nařezat sám. Jmenuje se Black XX a je to velmi silná směs.

České dýmkařství prošlo po roce 1989 velkou změnou a dnes můžeme říci, že kromě strojově vyráběných dýmek v továrně BPK v Proseči u Skutče, produkuje dýmky originální a vysoce kvalitní, které se směle mohou porovnávat se zahraničními renomovanými   číst dále

Rádi byste vyměnili cigaretu za dýmku, ale nemáte odvahu, nebo vám chybí  informace jak na to. Zde je několik otázek a odpovědí, které s kouřením dýmky souvisejí. číst dále

Povrchová úprava dýmek pískováním se stala velmi oblíbenou. Každá dýmkařská firma má ve své nabídce velkou část dýmek pískovaných. Dříve se pískování používalo na čištění a tvarování číst dále

Aromatické směsi patří v současnosti k nejoblíbenějším dýmkovým tabákům. Zejména na našem a německém trhu jasně vedou. Němečtí sousedé aromatické tabáky odjakživa milují, a proto není divu, že největší továrna na jejich číst dále

O tom, že dýmky značky Kapp a Peterson zaujímají ve sbírce každého dýmkaře čestné místo, není třeba pochybovat – tak to prostě je. Důvody této téměř masové obliby jsou nasnadě: klasické příjemně konzervativní a přitom číst dále

Dýmky Oldřich Jirsy nemusíme nijak zvlášť představovat ani dýmkařum tuzemským ani zahraničním. A je mezi nimi skutečně dost těch, kteří jsou na Jirsovky  přímo vysazeni a kteří netrpělivě čekají na každý nový tvar. Důvody jsou nasnadě. číst dále

V životě indiánů hrál tabák a dýmka stěžejní roli. Podle irokézské tradice vyrostl tabák přímo z hlavy mýtické Matky země, a proto také tabák tlumí bolest hlavy a rozjasňuje mysl. Mezi indiánské dýmky lze zařadit pestrou škálu kuřáckých číst dále

Nádherný ostrov Fyn je srdcem Dánska. A právě tady se nachází Svenborg, místo, před kterým smekají všichni znalci dýmkových tabákových směsí. Zde si firma Mac Baren vybudovala svou továrnu, která vyrábí tabákové směsi 180 let...číst dále

V malé vesničce Barasso na severu Itálie vyrostly celé generace, které byly odchovány dýmkami a jejich výrobou. V tomto městě vznikla kdysi největší továrna na výrobu dýmek v Itálii a možná jedna z největších na světě. číst dále

Po mnoho let jsou dýmky Bjarne Nielsena považovány za jedny z nejlepších volných tvarů, které dýmkař může najít. Bjarne je známý jako dánský „velvyslanec dýmek“. Tento titul není jen pocta, ale má opravdový základ v Bjarneho životopise. číst dále

Dánsko je zemí designu zaslíbenou. V dýmkovém světě se začal prosazovat dánský design v 70. letech minulého století. Charakteristické byly volné tvary, důraz byl kladen především na kontrast plamenů a pavích ok ve dřevě briaru. číst dále