Dýmky
Rádi byste vyměnili cigaretu za dýmku, ale nemáte odvahu, nebo vám chybí informace jak na to. Zde je několik otázek a odpovědí, které s kouřením dýmky souvisejí.
Jaké má dýmka výhody?
Těžko říct, zda je dýmka zdravější. Ale rozhodně není tak škodlivá jelikož se při kouření dýmky dým nevdechuje hluboko do plic, jako tomu je u kouření cigarety. Kouření dýmky je především rituál a dýmka sama má často estetickou hodnotu. Navíc dýmkové tabáky většinou příjemně voní a nevadí přítomným v uzavřené místnosti. Kuřáci cigaret, kteří chtějí přesedlat na dýmku, mají někdy obavu, že nedostanou svou denní dávku nikotinu. Dostanou. Nikotin se do těla dostává i přes sliznice a také slinami. Do organismu se však nedostává nejškodlivější část dýmu, kterou je kondenzát.
Mohou dámy kouřit dýmku?
Zajisté. Dokonce se dámské dýmky vyrábějí. Tyto dýmky mají menší hlavičku a ladnější tvary tak, aby byly zároveň módním doplňkem pro dámy. Účast žen na soutěžích v pomalém kouření, už dávno není žádnou výjimkou.
Jsou dražší dýmky kvalitnější?
Koupit si dýmku za částku nižší než tři sta korun nese určité riziko. Ale dobrou dýmku pro začátečníky lze pořídit už kolem částky tisíc korun. V ceně se neodráží jenom značka výrobce, ale i kvalita dřeva, jeho hustota a tím pádem i odolnost proti zahoření. Kvalita briaru ovlivňuje celkově vlastnosti dýmky, například jestli dobře vstřebává kondenzát. V zásadě platí, že dýmku je dobře koupit ve specializované prodejně, kde vám s výběrem poradí.
Rovnou, nebo zahnutou dýmku?
Dýmky rovné (billiard) a zahnuté (bent) jsou dva základní typy dýmek. V odborné literatuře se začínajícím kuřákům dýmky doporučovaly dýmky tvaru bent kvůli kondenzátu, který by začátečníkům mohl vtékat z dýmky tvaru billiard do náustku. V současnosti se již všechny dýmky vyrábí na filtr, takže toto nebezpečí nehrozí. Začátečník tedy může volit zcela svobodně, samozřejmě s přihlédnutím ke své fyzické konstituci. Mohutný člověk vy si neměl pořizovat drobnou dýmku a naopak. Vypadá to nepatřičně. Začátečníkům se obecně doporučují masivnější dýmky, které lépe odvádějí teplo.
Jaký povrch dýmky zvolit?
Hladké leštěné dýmky jsou většinou ty z nejkvalitnějšího briaru bez optických vad. Lak nebo vosk ještě zvýrazní krásu dřeva. Zkušení dýmkaři preferují dýmky voskované, neboť dřevo může lépe dýchat. Přesto lesklý lak používají i renomované firmy jako Peterson, Butz Choquin, Stanwell a podobně. Je nutné podotknout, že se jedná o speciální laky, které snášejí vysokou teplotu. Pískované dýmky se vyrábějí ze stejně kvalitního briaru jako hladké dýmky. Ale i kvalitní dřevo může mít nepatrný kaz, který se pískováním jednoduše zamaskuje. Navíc pískovaná dýmka vypadá mnohdy velice zajímavě. Nejvíce kazů na hlavičce dýmky se zakrývá takzvaným součkováním. To je povrchová úprava, která se provádí vrtákem nebo jiným nástrojem. Je to úprava vcelku pracná a náročná na zručnost dýmkaře, neboť jenom na něm záleží výsledný efekt. U dražších součkovaných dýmek se zase jedná o kvalitní dřevo, kde se jenom zakrývají drobné vady na kráse. Dá se říci, že součtované a pískované dýmky jsou vhodné pro začátečníky, protože lépe odvádějí teplo.
Jak si zakouřit novou dýmku?
Pokud jste si dýmku nekoupili jenom jako dekoraci a chcete z ní kouřit, je třeba ji takzvaně zakouřit. Zakuřování dýmky je proces při kterém se v hlavičce dýmky vytvoří vrstvička karbonu, která chrání dřevo před propálením. Zakuřování se provádí ve třech krocích, kdy dýmku nacpete nejprve do jedné třetiny, takto kouříte pětkrát, potom do poloviny, znovu kouříte pětkrát a nakonec dýmku nacpete celou a opět kouříte pětkrát. Pokud jste trpěliví, tak máte dýmku zakouřenou za patnáct dní. Při zakuřování dýmky je třeba kouřit v podstatě stejně jako by se mělo kouřit při každodenním kouření, jenom je třeba dát velký pozor na to, aby se dýmka nerozpálila. Jakmile v ruce ucítíte, že dýmka začíná být horká, musíte ihned přestat kouřit, vyčkat asi deset minut až dýmka zchladne a zapálit ji znovu až do vykouření veškerého nacpaného tabáku.
Čím zapalovat dýmku?
Ideální je zapalovat dýmku zápalkami. Ale daleko praktičtější je použít dýmkový zapalovač. Nemusíte stále běhat a vysypávat popelník plný vypálených zápalek a shánět novou plnou krabičku. Dýmkový zapalovač se liší od zapalovače cigaretového tím, že plamen směřuje do boku nikoli vzhůru. Doporučuje se používat pouze plynové zapalovače. Plamen z benzínového zapalovače zanechává v dýmce pachovou stopu, která je nežádoucí.
Jaký tabák kouřit?
Aromatizovaný či přírodní. Dýmkový tabák má tři základní vlastnosti. A to jsou chuť, aroma a síla. Začátečníkům se doporučuje zvolit lehký aromatický tabák, který neodradí od kouření dýmky kuřáka samotného ani jeho okolí. Chuť a sílu tabáku bez příjemného aroma dokáží ocenit především zkušení kuřáci.
Filtr nebo chladič?
Tato otázka je dnes již bezpředmětná, protože na území EU se dýmky bez komůrky na filtr o průměru 9 mm nesmí prodávat. Některé firmy vyrábějící dýmky to vyřešily po svém. Do komůrky pro filtr vložily nástavec s chladičem, který se dá vyjmout. Nejrozšířenějším typem dýmkových filtrů jsou filtry uhlíkové, které zachytávají až 80% nikotinu a zároveň trochu ovlivňují chuť tabáku. To zejména zkušenějším kuřákům nevyhovuje. Na druhé straně filtr zachycuje kondenzát, který by se mohl při nesprávném kouření dostat do náustku a zároveň zjemňuje štiplavost tabáku. Obě tyto vlastnosti ocení pro změnu začínající kuřák. Na trhu jsou ještě balsové filtry, které nikotin nezachycují.
Jak často měnit filtr?
Rozhodně se nedoporučuje měnit filtr po několika kouřeních jak doporučuje, zřejmě z ekonomického hlediska, výrobce. Chuť kvalitního tabáku je několikerým používáním filtru rozhodně ovlivněna. Proto je třeba filtr měnit po každém kouření.
Proč mají některé dýmky otvor, který lze otvírat a zavírat?
Umožňuje to regulování průtoku vzduchu, jímž se ovlivňuje hutnost a teplota dýmku. Přisáváním chladného vzduchu se zchladí dým a tabák je možné si lépe vychutnat. Zkušení kuřáci toto provádí ústy.
Je standardní dokouřit dýmky na jediné zapálení?
Rozhodně ne. I na mistrovstvích v pomalém kouření dýmky se používají dvě zápalky. Je známo, že chladný dým si kuřák lépe vychutná. Proto hranice mezi pomalým tedy chladným kouřením a vyhasnutím dýmky je tenká. S dýmkou je třeba takzvaně dýchat, ale při konverzaci je třeba dechu i na mluvení a tak se mnohdy stane, že se dýmka musí zapálit několikrát. Zhasínání dýmky může být způsobeno i špatným nacpáním. Správné nacpání dýmky je ovšem podmínkou k tomu to, aby si kuřák mohl vychutnat chuť tabáku. Zkušenému kuřákovi, který na správné nacpání dýmky, klade velký důraz, by se to nemělo stávat.
Co dělat, když se při kouření ucpe dýmka?
Pokud chcete vyndat náustek při kouření, je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Dřevo hlavičky dýmky při kouření zvlhne kondenzátem a nepatrně nabobtná. To znamená, že je náustek v hlavičce pevněji uchycen. Náustek proto musíme vyndávat větší silou a zásadně otáčivým pohybem. Při zapáčení se totiž může zlomit čep náustku. Není to žádná tragédie. Každý výrobce tuto poruchu opravuje. Ale je to velmi nemilá věc, být nějaký čas bez své oblíbené dýmky. Po vyndání náustku zkusíme pročistit kouřový kanálek čističem. Pokud se to nepodaří, je třeba vysypat nedokouřený tabák a dýmku důkladně vyčistit.
Jak zjistit, že se dýmka přepaluje?
Přehříváním můžete dýmku natrvalo zničit. Jednoduše je třeba mít dýmku stále ve své dlani a pokud začne být horká ihned přestat kouřit. Dým z takto rozpálené dýmky nemá ani vůni ani chuť. Je třeba podotknout, že výrobce reklamaci propálené dýmky neuznává, jelikož se jedná o nesprávné používání. Když už jste si po dlouhém váhání vybrali dýmku, která se vám nejvíc líbila, chovejte se k ní také tak, aby vám co nejlépe sloužila.
Co s popelem?
Když tabák dohoří, mel by mít šedobílou barvu. Pokud vám v dýmce zůstane nějaký nedokouřený tabák, je třeba jej promíchat s popelem. Tím se absorbuje vlhkost, která v dýmce zůstala a zároveň se dá obsah hlavičky dýmky jednoduše vysypat.
Lze nacpat dokouřenou dýmku znovu?
Ne. Dýmka potřebuje alespoň jeden den nato, aby vstřebala kondenzát. Je třeba tuto zásadu dodržet, jinak může dýmka začít takzvaně močkovat a natrvalo vám z ní přestane chutnat kouřit. Z tohoto důvodu mají kuřáci alespoň tři dýmky, aby je mohli střídat.
Je potřeba dýmku vždy dokouřit?
Ano je to nutné. Dokouřením se z dýmky odstraní veškerá vlhkost. Při opakovaném nedokouření si dýmka s takovým množstvím vlhkosti neporadí a nastane stejný problém, jako když se z jedné dýmky kouří víckrát denně.
Jak čistit dýmku?
Po dokouření je nutné vyčistit kouřový kanálek dýmky a náustku čističem k tomuto účelu určeným. Čistič má za úkol vysát z dýmky vlhkost a odstranit usazeniny. Proto se čističe vyrábějí s měkkým a savým vláknem a s tvrdším brousícím vláknem Některé čističe obsahují obě vlákna takže zároveň vysávají vlhkost a brousí usazeniny. Zhruba jednou za týden je dobré pro vyčištění kouřového kanálku dýmky namočit čistič do lihu, který dobře rozpouští nečistoty a ty se pak lépe vysají. V náustku pak líh působí i jako desinfekce.
Jak dýmku skladovat?
Dýmka by měla být uskladněna tak, aby mohla dýchat a měla možnost se zbavit nežádoucí vlhkosti vzniklé při kouření. Není proto dobré nechávat ji v nějaké krabičce nebo šuplíku, ale umístit ji do stojáku, kde zároveň plní funkci dekorace. Dýmka se do stojánku umísťuje zásadně hlavičkou dolů. Stojánek by zase měl být umístěn někde v přítmí, jelikož silné světlo natož světlo sluneční škodí nejen náustku ale i hlavičce dýmky.
V čem se dýmky přenášejí?
Pro přenášení dýmek se vyrábějí speciální pouzdra na jednu až pět dýmek. Pouzdra jsou uzpůsobena i pro přepravu tabáku, filtrů, čističů, zapalovače a dusátka. Nejlepším materiálem na výrobu dýmkového pouzdra je kůže pro svoji prodyšnost. Po návratu z cest, kam jste své dýmky přepravovali, je nezapomeňte z pouzdra vyndat a umístit zpět na jejich místo do stojánku, kde je jim nejlépe.
Text upravil Zdeněk Vlasatý
Seznamte se s fetišem zvaným dýmka. Dýmka je symbolem klidu a pohody. V dnešní uspěchané době je někdy nutné se zastavit a v klidu si zapálit dýmku. Mezi kuřákem dýmky a dýmkou vzniká postupem času osobní vztah. Proto ve výčtu věcí, které se nepůjčují, je vždy dýmka. A pokud o dýmku pečujete, stává se z ní nejvěrnější přítelkyně, která vás bude provázet v dobrém i zlém. Každý si vybírá dýmku podle svého stylu a své osobnosti. Někdo dává přednost krátkým tlustým dýmkám a jiný zase dlouhým a hubeným. Dýmka je však také symbolem úspěšnosti. Proto se s lidmi kouřícími dýmku lépe jedná. Pěkná dýmka a dobrý tabák se jistě stanou součástí vašeho vyrovnaného a spokojeného života.
Názvosloví dýmky.
a) Hlavička - část dýmky,ve které probíhá hoření tabáku.
b) Krček - spojení hlavičky dýmky s náustkem.
c) Náustek – část, kterou se dýmka vkládá do úst.
d) Čep – součást náustku, spojuje náustek s krčkem dýmky.
e) Skus – součást náustku jež umožňuje držení dýmky v ústech.
f) Kouřovod – vrt dýmkou, který probíhá skrz krček a náustek.
g) Tabáková komora – vrt v hlavičce dýmky.
Výroba dýmky.
Dýmky se vyrábějí z různých materiálů. Nejdříve se dýmky vyráběly z pálené hlíny a to v 17. a 18. století. Od roku 1723 se vyrábějí dýmky z mořské pěny. Je to nerost, který se těží v Turecku a východní Africe, nazývá se sépiolit nebo afrodit. U nás se těmto dýmkám říká meršánky. Tento materiál je pro svoji poréznost, snadnou opracovatelnost a nehořlavost pro výrobu dýmek ideální. Dýmky se také vyrábějí z porcelánu, kovu, kostí, jantaru, kamene a jiných materiálů. Naprostá většina dýmek se však vyrábí z briaru – kořene vřesovce stromovitého (Erica Arborea). Vřesovec stromový je vysoký keř, jemuž se mezi kořeny a kmenem vytváří zvláštní koule dřeva. Právě z této koule se dýmky vyrábějí. Čím je dřevo na výrobu dýmek starší, tím je také kvalitnější a dražší. Tento materiál, když nebudeme počítat mořskou pěnu neboli meerschaum, je pro výrobu hlavičky dýmky nejvhodnější. Při hoření tabáku totiž vzniká vysoká teplota až 800 °C a kořen vřesovce, který roste velice pomalu v písčitých půdách okolo Středozemního moře,je prakticky nehořlavý. A navíc má krásnou kresbu dřeva, které se říká žilkování. Hustota žilkování a jeho pravidelnost do značné míry ovlivňuje cenu dýmky. Pravidelné a husté žilkování se vyskytuje u jedné dýmky z tisíce. Další ceněnou kresbou jsou kudrlinky zvané ptačí oka. Velký vliv na cenu dýmky má také stáří vřesovce. Nejkvalitnější dýmky bývají z keře starého minimálně 80 let. Protože briar roste pod zemí, jsou v něm často zarostlé kamínky nebo různé kazy. Tyto vady na kráse výrobci dýmek umě maskují pískováním nebo součkováním případně barvou. Proto ty nejdražší dýmky jsou vždy hladké světlé tak, aby vynikla krásná a vzácná kresba dřeva. Konečná povrchová úprava se provádí voskováním nikoli lakováním. A to proto, aby hlavička dýmky mohla takzvaně dýchat. Náustky se vyrábějí z kaučuku neboli ebonitu, akrylátu neboli akrylu a posledním módním výstřelkem jsou mramorové náustky takzvané cumberland, které jsou slitinou různobarevných akrylátů. Oba materiály jak kaučuk tak akryl mají své výhody i nevýhody. Kaučuk je měkčí a při držení dýmky v zubech příjemnější. Bohužel na denním světle oxiduje. To se projevuje ztrátou lesku a původní černá barva dostává nádech do zelena. Akryl je stále lesklý a krásný, ale v zubech tvrdý.
Nákup první dýmky.
Nejdůležitějším kritériem pro výběr dýmky je, zda se ta či ona dýmka svému majiteli opravdu líbí. Protože k dýmce se člověk musí obracet s láskou. Těžko se budete obracet s láskou k nějaké zrůdičce. Vaše první dýmka by neměla být ta nejlevnější neboť nejlevnější bývají také ty nejméně kvalitní. Tyto dýmky jsou určitě lakované a snadno se zapaří. Navíc bývají mořeny tím způsobem, že je celá hlavička ponořena do mořidla, takže nejprve kouříte mořidlo. Začínajícího kuřáka, který očekává rovnou lahodný dým, by to mohlo hned zpočátku odradit. Ideální je proto vybrat si dýmku ze střední cenové kategorie. Dříve se doporučovalo začátečníkům koupit si dýmku mírně zahnutou, aby močka, která při hoření tabáku vzniká v hlavičce dýmky, nenatekla kuřákovi do náustku. Používáním filtrů však tato obava odpadá. Je lepší si vybrat dýmku střední velikosti s hlavičkou, která má silnější stěny, jelikož kouření dýmky s tenkými stěnami zvládá pouze zkušený kuřák. Dalším pravidlem pro výběr dýmky je její správné vrtání. To znamená, že kouřovod ústí u dna hlavičky. U dýmek střední cenové kategorie by to však mělo být samozřejmostí. Důležité je také nakupovat dýmku v obchodě, který se na prodej dýmek specializuje a kde vám jako začátečníkovi jistě rádi poradí.
Kouření a zakuřování dýmky.
Kouření dýmky není jednoduchá záležitost. Když někdo kouří špatně, tak ani ta nejlepší dýmka to nezachrání a požitek z kouření se nedostaví. Začátečník bude asi překvapen, jak dlouho trvá, než si kouření dýmky osvojí a voňavý dým opravdu vychutná. Je třeba vytrvat a vědět jak na to. Nejprve je nutné dýmku zakouřit. Smyslem zakuřování je vytvoření slabé uhlíkové vrstvy v hlavičce dýmky, která chrání dřevo před žárem a částečně pohlcuje kondenzát. Existují různé zaručené recepty, jak dýmku zakouřit. Rozhodně nedoporučuji dýmku před prvním kouřením prolévat alkoholem, nebo vymazávat medem. Alkohol může způsobit, že vám dýmka vzplane a med zase vytvoří vrstvu, která se odlupuje a na těchto nechráněných místech se může hlavička snadno propálit. Někteří výrobci dýmku vymazávají speciálním nátěrem, který pomůže při zakuřování. Náš recept na zakuřování je následující. Dýmku jednoduše nacpeme a kouříme. Zakuřování doporučuji provádět po třetinách. Takže dýmku nacpete nejprve do třetiny a takto kouříte sedmkrát. Potom nacpete do dvou třetin a kouříte sedmkrát a na závěr kouříte plnou dýmku také sedmkrát. Při zakuřování dýmky kuřte opatrně a chladně. Chladně kouřit znamená, že jakmile se dýmka při kouření zahřeje tak, že už je to v ruce nepříjemné, musí se nechat vychladnout. Zhruba po deseti minutách ji můžete opět zapálit a pokračovat v lehkém potahování. Takže po zhruba dvaceti dnech úmorné práce máte dýmku zakouřenou a nemusíte již kouřit s takovým soustředěním nato, aby se vám nepřehřívala. Kdo tuto řeholi podstoupí a vytrvá může si vychutnat opravdovou chuť dýmkového tabáku. Správné nacpání dýmky je ovšem základ. Ani nejlepší kuřák si ze špatně nacpané dýmky nezakouří. Když je dýmka nacpaná málo tak zhasíná a když je nacpaná moc musí se hodně tahat a dýmka se přehřívá. Před nacpáním dýmky je třeba tabák rozemnout prsty nadrobno, jelikož je většinou z výroby místy slisovaný. Tabák do dýmky pěchujeme ve čtyřech vrstvách. První vrstva rozdrobeného tabáku se vloží do dýmky a jenom se sklepe na dno, druhá se lehce přitlačí prstem, třetí vrstva se přitlačí silněji a čtvrtá se už domáčkne pořádně zhruba 2mm pod okraj hlavičky dýmky. Máte-li pocit, že při zkušebním popotažení z dýmky klade tabák velký odpor, je nutné jej vysypat a nacpání provést znovu tak, aby odpor byl pouze slabý. I když už budete mít dýmku zakouřenou, tak by vás při kouření nikdy neměla pálit v ruce. V dýmce je totiž příliš velká teplota a chuť tabáku se ztrácí. Vzhledem k tomu, že se dýmka nešlukuje je chuť dýmkového tabáku ten pravý důvod, proč dýmku kouřit. Při každém dalším kouření je chuť tabáku už jenom lepší a lepší. Důležitým pravidlem při kouření dýmky je, že se dýmka musí vždy dokouřit až do konce. Při zakuřování to platí dvojnásob. Nedokouříte-li párkrát dýmku do konce, zůstane v ní kondenzát, se kterým si již dřevo dýmky neporadí a je navždy zničená. Dalším pravidlem je, že z jedné dýmky se má kouřit pouze jednou denně. Není-li toto pravidlo dodrženo, hrozí stejné nebezpečí jako v předešlém případě. Takže musíte po každém kouření dýmku vyčistit a nechat ji alespoň 24 hodin odpočinout. Při dodržování těchto zásad vám dýmka bude sloužit dlouhá léta.
Kuřácké potřeby a údržba dýmky.
Čistá a dobře udržovaná dýmka je vizitkou každého kuřáka. Proto je třeba údržbě dýmky věnovat náležitou pozornost. Základní pomůckou pro údržbu dýmky je dýmkový nůž, takzvaný fajfkošťour, který má většinou tři části. Dusátko na stlačení tabáku, bodec na proražení ucpaného kouřového kanálku a lžičku na vyndávání popela z hlavičky dýmky, nebo nůž na vyškrabávání karbonu z hlavičky dýmky. Dalším dýmkařským náčiním jsou čističe, kterými se čistí kouřovod náustku a kouřový kanálek hlavičky dýmky. Po několika kouřeních z jedné dýmky je dobré namočit čistič do lihu. Usazeniny se působením lihu rozpustí a snadněji z dýmky odstraní. Dlouhodobým kouřením hlavička dýmky zarůstá karbonem, který je třeba odstranit. Je to tak trochu paradox, že nejprve se snažíme, aby se v dýmce karbon vytvořil a potom jej odstraňujeme. Avšak odstraňujeme pouze příliš velkou vrstvu. Správná síla karbonové vrstvy by měla být asi 1mm. Na trhu jsou i speciální výhrubníky, kde se dá nastavit požadovaný průměr a zároveň je zde záruka, že se nepoškodí dno hlavičky dýmky. Další potřebou pro kuřáky, dýmky jsou stojánky. Stojánek by měl být zkonstruován tak, aby v něm dýmka byla hlavičkou dolů. Každý kuřák si stojánek vybírá podle svého vkusu, ale neměl by být příliš honosný, aby v něm vaše krásné dýmky nezanikly. Největším nepřítelem dýmky je slunce. Necháte-li dýmku delší dobu na slunci, hlavička vybledne a náustek zoxiduje. Hodně zoxidovaný náustek už se nedá vyčistit ani pastou na čištění náustku, ale musí se poslat výrobci, který ho vyleští na leštičce. Při rozebírání dýmky dávejte pozor, abyste ji nezlomili. Nejčastěji se zlomí čep náustku. Čep náustku má být těsný, ovšem tak, aby s ním šlo otáčet. Náustek oddělujte od dýmky šroubovitým pohybem. Je dobré otáčet jím vždy v jednom směru, jak při vyndávání, tak při zasouvání. Když jde otáčet náustkem příliš ztuha, můžete čep potřít (počmárat) grafitem z obyčejné tužky. Když je náustek volný, můžete čep opatrně nahřát, třeba nad svíčkou a zatlačit jím do pevné podložky. Tím se zvětší jeho průměr a začne lépe těsnit.
Během dlouholetého vývoje bylo vyšlechtěno na sto odrůd tabáků. Většinou vycházejí ze dvou základních druhů: tabák virginský (Nicotiana tabacum) a tabák selský (Nicotiana rustica). Rostlina tabáku virginského dosahuje výšky až dvou metrů, roste na ni 8 až 10 listů, které dorůstají délky až 60 centimetrů. Od tohoto druhu je odvozena většina tabáků, používaných k výrobě kvalitních směsí. Kromě Základního virginského tabáku je to dále marylandský, kentucký, burely, orientální, havanský, polovirginský a další. Tabák selský se pěstuje pro lacinější druhy cigaret a tabáku. Tabák selský nedosahuje takových rozměrů. Bývá jen asi metr vysoký a jeho listy jsou menší, zato není tak náročný na klimatické podmínky. Proto se pěstuje i v Evropě. Hlavně na území bývalé Osmanské říše, tedy v Řecku, Turecku, Bulharsku a Albánii. Tabák virginský se pěstuje hlavně v Americe a to severní střední i jižní. Některé druhy se pěstují také v Africe a Číně. V době sklizně se postupně odlamují listy od lodyhy a dávají se sušit. Nejkvalitnější jsou listy ze střední části lodyhy. K sušení tabáku se používá několik způsobů. Sušení vzduchem využívá přirozeného proudění vzduchu ve stínu. Tímto způsobem se tabák suší pomalu a rovnoměrně. Usušené listy jsou sytě hnědé. Suší se tak hlavně tabáky typu Burely a Kentucky. Sušení na slunci se používá hlavně u orientálních tabáků. Nad ohněm se suší tabáky typu Latakia. Právě dým z cedrového dřeva, nikoli z velbloudího trusu, dodává těmto tabákům jejich charakteristické uzené aroma. Dalším stupněm úpravy tabáku je fermentace. Fermentace je proces přirozeného kvašení. Za tepla se nechají listy zapařit a zatíží se. Fermentace probíhá po určitou dobu, pak se tabák znovu suší a rozváží na další zpracování do tabákových továren. V tabákových továrnách se ze surového tabáku vyrábí směsi jaké známe z obchodů. Zde se provádí dochucování, řezání a aromatizace. Základem dýmkových tabáků je Virginie a Burely. K tomuto základu se do směsí přidávají tabáky, které působí jako koření u jídla. Jsou to především orientální tabáky, z nichž je nejznámější Latakia dodávající především anglickým směsím charakteristickou smolnou až uzenou příchuť. Dále to může být třeba Perique zrající v dubových sudech od cherry. V továrně se surový tabák nejprve třídí a potom se odstraňuje řapík a žilkování na tabákovém listu. Dochucování se provádí namáčením tabákových listů do roztoků čistě přírodních látek, jako jsou například med nebo javorový sirup. Tomuto prvnímu namáčecímu procesu se říká "casing". Casing ovlivňuje chuť tabáku při kouření. Potom se tabák dle druhu lisuje a řeže. Poslední úpravou tabáku je "flavoring", který ovlivňuje vůni tabáku v okolí kuřáka. Každá továrna na výrobu dýmkového tabáku používá pro flavoring speciální aromatické tresti jejichž výroba a složení je přísně střeženým tajemstvím.
Rozdělení tabákových směsí podle chuti.
Tabáky přírodní: tyto tabáky nemají žádné přidávané aroma. Jsou tvřeny pouze směsí tabáků. Jejich chuťové i aromatické vlastnosti jsou tvořeny jen poměrem tabákových druhů ve směsi. Tabáky tohoto druhu zastupují hlavně některé směsi dánské a anglické.
Tabáky aromatické: opět nemají žádné přidané aroma. Jsou to směsi ve kterých převládají tabáky s vlastním silným aroma jako je například Latakie se svojí uzenou chutí a vůní. Tyto tabáky jsou vyráběny hlavně v Anglii.
Tabáky aromatizované: jejich aroma je výrazné a je jim dodáváno při výrobě. V současnosti jsou nejoblíbenějším druhem tabáků. Nejvíce se vyrábějí v Dánsku a Německu.
Je známo, že kuřáci dýmek jsou značně konzervativní. Vývoj chutí dýmkových tabáků stále pokračuje, ale velmi pomalu. Některé oblíbené druhy jsou na trhu s dýmkovým tabákem i sto let. Příkladem toho jsou některé anglické či holanské směsi. V současnosti je nejoblíbenějším tabákovým typem aromatický "mixture" a to především dánského typu. Tento tabák je lehce aromatizován. Ve směsi vyniká přírodní chuť tabáku v kombinaci s různými příchutěmi. Přidané aroma je velmi lehké a neovlivňuje tolik výslednou chuť tabáku.
Různé typy dýmkových tabáků.
U dýmkového tabáku rozlišujeme tři základní typy řezů. Kyprý řez neboli „loose cut“, dále zpracovaný lisováním, tzv. flake a mixture. Mnoho dýmkových směsí může být kombinací různých řezů a chutí. Zvláště u dánských dýmkových tabáků jsou často míchány různé typy řezů. Každý z nich má své výhody a nevýhody a proto vhodnou kombinací získá tabákový druh ten správný charakter.
Loose cut (kyprý řez)
Tabák, který je zpracován jako loose cut, není stlačen a je řezán pouze jednou. Tabák je proto kyprý a velmi dobře se plní do dýmky. Šířka řezu se může lišit od velmi jemného až po hrubý řez. Kuřák dýmky by si měl při kouření uvědomit, že kyprý řez rychle hoří. Tento řez proto vyžaduje trpělivost. Na druhou stranu se dobře zapaluje. Klasickým loose cutem je například Stanwell Melange nebo Caledonian Highland Cream.
Flake (lisovaný tabák)
Lisování dodává tabáku podstatně pomalejší hoření, výsledkem čehož je chladný dým a plnější chuť. Tabák typu flake se lisuje pod tlakem několika atmosfér buď v tlakové komoře nebo na ručním lisu. Nechává se zrát několik dní a poté je nařezán na jemné plátky. Flake tabáky skvěle drží aroma a jsou dlouho vláčné a vlhké. Lisované tabáky vyžadují velký podíl ruční práce a proto patří mezi dražší tabáky. Většinou se tyto tabáky balí do malých hranatých krabiček po padesáti gramech. Příkladem je Peterson University Flake.
Mixture (směs)
Směsi jsou kombinací různých základních tabáků a řezů. V současnosti je to nejoblíbenější forma dýmkového tabáku. Typické směsi jsou kombinaci světlého virginského tabáku, Burely (strojně rozcupovaného) a tmavého Cavendishe. Takto namíchaná směs má jemnější chuť a zajímavý vzhled díky kontrastu barev jednotlivých druhů tabáků . Příkladem může být tabák Danish Black Vanilla Mixtures. Typickou dánskou směsí jsou například Skandinavik Mixture nebo Mac Baren Mixture. Klasická anglická směs obsahuje většinou notnou dávku Latakie. Příkladem mohou být tabákové směsi od Samuela Gawitha. Ještě zajímavost na závěr. Tabák Cavendich má svůj název po jednom anglickém kapitánovi, který vozil rum do Ameriky. Aby využil prázdné sudy, tak je na zpáteční cestě nacpal tabákem. Ukázalo se, že tabák takto skladovaný je mnohem lepší.
Spun Cut (točitý řez)
Je nejméně používaný řez tabáku pro svoji náročnost při výrobě a velký podíl ruční práce. Z pramene různých tabákových listů, které tvoří samotnou tabákovou směs se smotá dlouhé lano o průměru 2 – 2,5cm. Posledním krycím listem bývá většinou velký virginský list. Toto lano se na určitou dobu umístí do zvlhčovaného prostoru, aby zde dostatečně vyzrálo. Poslední úpravou tabáku je rozřezání lana na kulaté plátky podobné mincím. Nacpání dýmky a kouření tohoto speciálního tabáku vyžaduje zkušeného kuřáka. Na našem trhu se prodává v této podobě tabák Mac Baren Club Blend nebo Roll Cake. Samuel Gawith dodává provazec v celku a kuřák si jej musí nařezat sám. Jmenuje se Black XX a je to velmi silná směs.
Základní rozdělení doutníků.
Doutníky rozdělujeme na dvě základní skupiny a to podle náplně.
Doutníky s dlouhou náplní (vlhké doutníky), odborně označované jako long Millery. Náplň je tvořena celými tabákovými listy, které jsou obaleny vázacím listem a na povrch krycím listem. Tento typ doutníku se vyrábí ručně a je velice drahý. Long filler se vyrábí v zemích s teplým a vlhkým podnebím, měl by se tedy skladovat a kouřit vlhký. Long filler se řadí mezi tzv. premium doutníky. Nejkvalitnější doutníky této skupiny produkuje karibská oblast, především Kuba a Dominikánská republika.
Doutníky s krátkou náplní (suché doutníky), mají vnitřní náplň z nařezaných tabákových listů ve tvaru vloček od 2 do 6 milimetrů. Tyto doutníky jsou obaleny jako u první skupiny vázacím listem a dále krycím listem. U levnějších doutníků se někdy vynechává krycí list. Protože druhá skupina doutníků má krátce nasekanou náplň, nazývá se short filler. Náplň obyčejně obsahuje různorodou směs tabáků. Většina evropských doutníků má náplň krátkou.
Výroba vlhkých doutníků.
Na kvalitní doutník je třeba kvalitní surovina. Nejznámější oblast kde se pěstuje tabák na výrobu doutníků je na Kubě Vuelta Abajo. V dominikánské republice je to oblast Valle del Cibao. Tabáková rostlina je pečlivě ošetřována a stejná pozornost je věnována sklizni. Z tabákové rostliny se oddělují listy a třídí na ty, které budou tvořit náplň doutníků na ty, které budou sloužit jako vázací list a ty nejlepší ze stření části rostliny, které se použijí jako krycí list. Po sklizni procházejí listy první fermentací přímo na farmě. Fermentace je řízené kvašení, kdy se rozkládají vyšší cukry a současně se snižuje obsah nikotinu. Některé listy se fermentují vícekrát, hlavně krycí list. První fermentace probíhá většinou 30 dnů při teplotě 35°C a druhá 60 dnů při teplotě 42°C. Teplota se musí kontrolovat denně a někdy se musí svazky tabáku překládat. Pak se listy tabáku převezuo do továrny, kde z nich baliči doutníků, kteří jsou nazýváni torcedores, dělají kvalitní doutníky. Zručný dělník vyrobí za směnu 100 až 150 kusů podle velikosti doutníku. Zkušený torcedor umí udělat doutník tak, aby pravidelně prohoříval, nebyl moc nebo málo utažený a navíc byl rovnoměrný a krásně kulatý. Ve velkých halách pracuje až sto dělníků za stolky na balení doutníků, kterým se říká piano. Zde každý dělník začne s náplní, která se skládá minimálně ze tří druhů tabáku. Obalí ji vázacím listem a vytvoří takzvaný bunch, který vloží na 45 minut do dřevěné formy. Potom torcedor obalí svazek krycím listem včetně zabalení hlavy doutníku, ořeže doutník na požadovanou velikost a odevzdá jej kontrolorovi.Ten zkontroluje kalibrem, zda má doutník požadované rozměry. Potom doutníky putují na 30 až 60 dní do skladu, aby získaly stejnou chuť a dozrály. Před expedicí se doutníky opět kontrolují, hlavně kvalita a barevné sladění. Zkušení kontroloři rozlišují až 70 barevných odstínu doutníků od zelené přes hnědou až po tmavě hnědou. Doutníky se vyrábějí v prostředí s vlhkostí okolo 70%. Proto je nutné v této vlhkosti doutníky uchovávat.
Výroba suchých doutníků.
Výroba doutníků short filler je dnes zmechanizovaná a velké továrny chrlí tisíce doutníků denně. Náplň tvoří až 12 druhů tabáků. Dříve se u některých levnějších typů používala místo vázacího tabákového listu tabáková fólie. Jednalo se o takzvaný homogenizovaný tabák, který se skládal ze 70% z tabáku a z 30% z celulózy. Podle nového nařízení, které platí v Evropské unii, musí být všechny doutníky vyrobeny ze 100% tabáku. Dnes se suché doutníky vyrábějí hlavně v Německu, Holandsku, Švýcarsku, Belgii ale i v ostatních zemích bývalé západní Evropy. V České republice se doutníky nevyrábějí.
Jak nakupovat doutníky.
Doutníky jsou vyráběny ze silnějších tabáků než cigarety jelikož se nešlukují. Kuřák cigaret s tím bude mít asi problém. Na doutník je třeba si udělat čas. Jinak si jej nevychutnáte. Na kouření suchého doutníku nebo doutníčku je třeba 10 až 20 minut podle velikosti. Jestliže máte k dispozici alespoň 1 hodinu, můžete si koupit některý z ručně dělaných long fillerů. Suché doutníky nejsou náročné na skladování a seženete je téměř v každé trafice. Jiné je to s vlhkými doutníky. Ty se musí skladovat v prostoru, kde je vlhkost vzduchu kolem 70%. V lepších trafikách mají proto na uchovávání těchto doutníků humidory. Ani to, že je doutník v hliníkové tubě není zárukou, že nemůže vyschnout. Než si doutník koupíte, můžete vyzkoušet jeho vlhkost tím, že jej lehce zmačknete na konci, kde se zapaluje. Pokud se pružně vrací, je v dobrém stavu. Když vlhký doutník nemá potřebnou vlhkost, hoří rychle, přehřívá se a ztrácí chuť.
Ořezávání doutníku.
Cílem ořezávání doutníku je, abychom umožnili jeho tah. Vlhké doutníky mají jeden konec rovně seříznutý a druhý, který je zaoblený mají obalený krycím listem. Tomuto konci se říká hlava doutníku. Ořezávání se provádí třemi různými způsoby. Nejčastěji se používá rovný řez, který se provádí gilotinkou nebo nůžkami. V tomto případě se uřízne konec doutníku tak, aby byly vidět vnitřní listy a současně se zachoval list krycí, který drží hlavu doutníku pohromadě. Většinou se jedná o zhruba 2mm. U doutníků tvaru torpédo, to je asi 5mm. Gilotiny jsou jednobřité nebo dvoubřité. Břity ořezávačů musí být dokonale ostré, aby řez byl rovný a doutník neměl šanci při ořezávání popraskat. Řez je třeba provést najednou, je proto nutné postupovat energicky. Začátečníkům se doporučuje používat gilotinu dvoubřitou. Doporučuje se také hlavu doutníku před oříznutím trochu navlhčit v ústech. Druhý způsob ořezávání je podobný. V hlavě doutníku vyřízneme speciálním ořezávačem klín ve tvaru V. Třetím způsobem je vyříznutí kruhového otvoru opět speciálním ořezávačem.
Zapalování doutníku.
Správně zapálit doutník znamená nezapařit jej a dosáhnou chladného kouře. Při zapalování držte doutník šikmo nad plemenem, tak aby se plamene nedotýkal. Přímý oheň je moc horký. Doutník za stálého otáčení a potahování pomalu zapalte. Je třeba jej zapálit po celém jeho průměru tak, aby hořel rovnoměrně. Doutník můžete zapalovat speciálními doutníkovými zapalovači nebo sirkami. Můžete použít i cedrovou dýhu, do které bývají některé doutníky zabaleny. Nikdy nepoužívejte benzínový zapalovač. Zničíte tím chuť a aroma každého doutníku. Jestliže vám doutník zhasne, můžete jej znovu zapálit dokud ještě nevychladl. Doutník, který je vyhaslý a vychladlý již nezapalujte. Má odpornou chuť. Pokud vám doutník stále zhasíná nebo nemá tah byl špatně ubalen. I to se může stát u ručně dělaných doutníků.
Kouření doutníku.
Aróma doutníků bývá velmi různorodé, od jemného aroma po silné, od zemité chuti, přes chuť dřeva, ovoce, kůže až po kořeněné či sladké chuti. Do některých doutníků výrobce přidává cukr nebo aroma vanilky a třešní. To jsou ale doutníky pro začátečníky, kteří neumějí vychutnat specifické aroma tabákových listů. Jedná se převážně o suché doutníky. Při kouření doutníku musíme dodržovat několik zásad. Nejdůležitější je, že se doutník zásadně nešlukuje. Druhou velmi důležitou je, že se doutník „netípá“. Pouze se nechá v popelníku volně vyhasnout. Zabrání se tím nepříjemnému pachu. Další zásadou je, že se doutník kouří pouze do dvou třetin. Poslední třetina slouží jako filtr. Doutník se kouří pomalu. Čím pomaleji a chladněji kouříte, tím víc si můžete vychutnat aroma doutníku, které se při rychlém kouření vytrácí. Platí to jak u suchých tak i u vlhkých doutníků. Většina doutníků je opatřena papírovým kroužkem, takzvaným prstýnkem, na kterém je uvedena značka či název výrobce. Existují dva názory na to, zda prstýnek z doutníku při kouření odstranit či nikoliv. Pokud budete mít pocit, že by vám drahý doutník mohl někdo závidět, můžete ho sundat. Je však lepší prstýnek nesundávat, jelikož by se mohl poškodit krycí list a drahý doutník by měl falešný tah. A místo pohody by byl problém.
Skladování doutníků.
Ručně dělané doutníky vyžadují zvláštní péči při skladování. Vyrábějí se v oblastech, kde je klima velmi vlhké a teplé. Pokud potřebujeme doutníky skladovat, musíme jim vytvořit stejné podmínky, jako měly v době svého vzniku. Doutník je totiž nejlepší čerstvý. Při správném skladování si doutník může svoji dobrou kondici uchovat i velmi dlouho. Naopak při špatném skladování se může úplně zničit. V suchém prostředí má náplň vlhkého doutníku tendenci se rozpínat a krycí a vázací list ztrácejí svoji pružnost. Tím se s největší pravděpodobností stane, že doutník popraská a je nadobro zničen. Vzhledem k ceně těchto doutníků, je to věčná škoda. Vlhké doutníky proto musíme skladovat v takzvaných humidorech. To jsou skříňky nebo prostory, kde se udržuje stálá vlhkost a teplota. Správná vlhkost je 70-75% a teplota 19-21°C. Ideální je, když je humidor vyroben z voňavého cedrového dřeva, nebo je alespoň jeho vnitřek tímto dřevem vyložen. Vnitřní stěny humidoru nesmí být lakované. Humidor musí být částečně větraný. Nesmí být hermeticky uzavřený, jinak doutníky zplesniví. Doutníky a vlhkost v humiditu je dobré kontrolovat co nejčastěji. Vlhkost se zajišťuje zvlhčovačem, do kterého se doplňuje destilovaná voda. Aby se zabránilo plesnivění doutníku, přidává se do vody antibakteriální tekutina. Na našem trhu je k sehnání tekutina od firmy Savinelli. Někdy se na doutníku objeví bílý prášek. Říká se tomu, že doutník kvete. Tento prášek se objevuje na povrchu krycího listu a vzniká krystalizací olejů v tabáku doutníku. Tento prášek nijak doutníku neškodí. Může se jednoduše setřít vlhkým hadříkem. Někteří kuřáci dokonce tvrdí, že takový doutník má ještě lepší chuť. Něco jiného je, když se na doutníku objeví tmavá plíseň. Ta svědčí o tom, že doutník byl skladován v příliš vlhkém a nevětraném prostředí. Pokud dojde k mírnému vyschnutí doutníku, může se znovu zvlčit v humidoru. Správná vlhkost vrátí doutník zpět do dobré kondice. Suché doutníky nevyžadují žádnou zvláštní péči při skladování.
Aromatické směsi patří v současnosti k nejoblíbenějším dýmkovým tabákům. Zejména na našem a německém trhu jasně vedou. Němečtí sousedé aromatické tabáky odjakživa milují, a proto není divu, že největší továrna na jejich výrobu se nalézá právě u nich. Jmenuje se Planta Tabak Berlin a v roce 1956 ji založil její nynější majitel Manfréd Obermann.
Pan Obermann se narodil ve městě Bunde, slavném tabákovém centru. Jeho otec byl významným obchodníkem s tabákem a své zkušenosti předal synovi, který si pro svoje podnikání vybral čtvrť Spandau v západní části Berlína. Na počátku šedesátých let dostal nápad vyrábět na základě licencí zahraniční dýmkové směsi a začal s americkým tabákem Rum and Maple a švýcarským Wellauer´s English Blend. Brzy se továrna a sídlo firmy přestěhovaly do berlínské čtvrti Kreutzberg. Úspěšné období nastalo pro Planta Tabak koncem 60. let. Tehdy firma získala licenci na výrobu tabáků Mc Lintock a zahájila spolupráci s německou asociací prodejců tabáku Erimuri. Počátkem 80. let už malá továrna v Kreuzbergu nestačila, a tak se výroba přestěhovala na předměstí Whittenau. Zde se měsíčně vyrobí jen pro domácí trh až 20 tun dýmkového tabáku a planta se tak řadí mezi přední světové výrobce tohoto zboží.
Každá kvalitní dýmková směs vyžaduje kvalitní surový tabák. Jiný než se používá k výrobě cigaret nebo doutníků. Největší rozdíl je však ve zpracování tohoto tabáku. Surový tabák se nejprve pomocí páry vlhčí ve speciálních skříních, kde dosahuje vlhkosti 19 procent, na pásech putuje do ořezávačů, tam se zbavuje řapíků a pak se tabákové listy vkládají do míchacích bubnů, kde vznikají směsi. Jakmile je směs tabáků homogenní, jsou na řadě ochucovaní bubny. K ochucování tabáků se používá vařící voda s přírodními látkami, jako jsou například lékořice, med nebo vanilka, přičemž podrobná receptura je přísně střeženým tajemstvím. Po ochucení musí tabák nejméně 24 hodin odpočívat, aby mohl projít vysušovacími bubny, kde je tak dlouho dokud nedosáhne 18 procent vlhkosti. Poté se nechá několik týdnů zrát, znovu jde do míchacích bubnů a tam se mu přidá konečná chuť a vůně. Toto se provádí takzvaným nastříkáním a záleží na konkrétním receptu, zda se přidá aroma exotického ovoce či koření, nebo alkoholový extrakt rumu, bourbonu. Nyní tabák obsahuje až 25 procent vlhkosti a je připraven k závěrečné fázi výroby, kterou je řezání. Tabák se rozřeže na 2 až 2,5 milimetru široké proužky a následně se vakuově balí. Planta tabák v současnosti vyrábí několik set různých tabákových směsí. V moderních laboratořích však týden co týden vznikají nové nápady na chtě a vůně dýmkového tabáku, které by oslovily dnešní náročné kuřáky dýmek.
České dýmkařství prošlo po roce 1989 velkou změnou a dnes můžeme říci, že kromě strojově vyráběných dýmek v továrně BPK v Proseči u Skutče, produkuje dýmky originální a vysoce kvalitní, které se směle mohou porovnávat se zahraničními renomovanými značkami. V současnosti na území Čech a Moravy patří mezi nejaktivnější a nejznámější dýmkařské firmy čtyři výrobci: Oldřich Jirsa, Karel Krška, Jan Pipes, a Celnic Tabbaco. Podívejme se nyní na jejich dýmky.
Mezi nejdéle působící dýmkaře patří dnes Oldřich Jirsa, který své dýmky také velice úspěšně prodává do zahraničí. Sídlo jeho firmy je v Novém Strašecí, kde vyrábí dýmky sériově, ale i individuálně. Samozřejmostí u Jirsových dýmek je kvalitní povrchová úprava a kladen je důraz na zvýraznění kresby dřeva. S tvary dýmek příliš neexperimentuje a nabízí dýmky spíše klasických tvarů, zato v dokonalém provedení. Jirsovy ručně dělané dýmky dobře padnou do ruky. Důraz je kladen na dřevo a celkový přírodní charakter. Prakticky vůbec nepoužívá kování. Jirsa tvoří klasiku a také příjemné přírodní dýmky. Takovou dýmku si určitě zamilujete a prožijete s ní spoustu příjemných chvil. Dýmky se převážně pohybují ve střední cenové kategorii, ale najdeme zde i luxusní kousky. Své dýmky Jirsa označuje bílou značkou na náustku ve tvaru kruhu, nebo oválu, tedy písmene „O“ ve kterém je umístěno písmeno „J“. Mottem tohoto výrobce dýmek je, že dýmka by měla především dobře sloužit.
Dalším zkušeným dýmkařem na českém poli, je Karel Krška, jenž patří mezi dýmkaře - umělce. Dýmky začal vyrábět jako zaměstnanec dnes již nežijícího dýmkaře Kopy. Po určité době se Krška osamostatnil a zařídil si vlastní dýmkařské studio nedaleko Brna. Krška se zabývá převážně volnou tvorbou. Používá jen kvalitní dřevo a kresba dřeva přímo ovlivňuje budoucí tvar dýmky. Zpočátku vyráběl spíše klasické tvary, ale dnes je jeho tvorba stále více extravagantní. Tvary dýmek jsou mnohdy záměrně deformovány, ale vždy tak, aby ještě podtrhly krásu dřeva a jeho plamenů případně pavích ok. Krškovy dýmky mají velmi dobré kuřácké vlastnosti asi také proto, že jsou vyráběny z kvalitního materiálu. Každá jeho dýmka je také malým uměleckým dílkem. Své dýmky Krška označuje vyraženým písmenem „K“ a nápisem Krška Czech Republic.
V Kostelci nad Černými lesy se nachází firma Jan Pipes patřící Janu Kloučkovy a kde se od roku 1999 vyrábějí dýmky. Ke vzniku dílny přispěla spolupráce s francouzskou firmou na výrobu dýmek Chacom a její majitel Yves Grenad zde byl hlavním odborným rádcem. Ve firmě vyrábějí strojně dělané dýmky s obchodním názvem Stanislaw. Kromě těchto sériově vyráběných dýmek Jan dělá i vynikající dýmky neotřelých tvarů. Často se jedná o dýmky z velkého kusu dřeva s hladkou povrchovou úpravou a výbornými kuřáckými vlastnostmi. Exkluzivní kusy jsou zdobeny stříbrným kováním. Všechny modely mají výrazný tvarový motiv, na který odkazuje i samotný název dýmky. Prvotní je u dýmek Jan Pipes užitná hodnota každé dýmky a jako bonus je brán originální tvar. Tvary těchto dýmek by se daly přirovnat k architektonickým slohům, jakými jsou baroko a funkcionalismus. Jan vytvořil i sérii dýmek „Gaudi Dreams“, která byla inspirována tvorbou tohoto architekta. Jedná se o jedinečné dýmky, které se stávají zaslouženým klenotem každé dýmkařské sbírky. Ve firmě Jan Pipes rozlišují následující kategorie hladkých dýmek: „VO,VS, XO“ a konečně „VSOP“což je značka, která označuje dýmky té nejvyšší kvality z dílny Jana Kloučka.
Firma Celnic Tabacco se nachází nedaleko Třeště, kde její majitel Dušan Doubek vyrábí své originální dýmky. A nejen dýmky. Má úžasný smysl pro materiál a především pro ušlechtilé dřevo, ze kterého vyrábí kromě dýmek také humidory a jiné potřeby pro kuřáky dýmek a doutníků. Dýmky Dušana Doubka jsou inspirovány keltskou kulturou. Některé dýmky se jmenují Tuátha de Dannan, což je název pocházející z irské mytologie a znamená „Lidé bohyně Danu“. Jde o dýmky volných tvarů freehandy, které jsou většinou zdobeny kroužky z různých materiálů například stříbra, olivového dřeva, buku, briaru. Na výrobu dýmek používá Dušan Doubek velké kusy toho nejkvalitnějšího briaru. Dýmky se velmi dobře drží v ruce a mají skvělé kuřácké vlastnosti. Oblíbeným prvkem Dušana Doubka je zdobení dýmek pomocí masivního stříbrného kování typu spigot. Stříbro tak plní nejen funkci estetickou, ale i ochrannou. Každá dýmka z dílny Dušana Doubka je jedinečným originálem. Všechny jsou vyráběny s pokorou k materiálu a s využitím kresby dřeva. Tyto dýmky mají keltského ducha a ty nejlepší kousky jsou pojmenovány po osobách lidu země bohyně Danu. Dýmky Dušana Doubka jsou označovány body vyraženými na dýmce v hladké povrchové úpravě od jedné do šesti, přičemž šest teček mají ty nejlepší s dokonalým dřevem. Na náustku označuje Dušan Doubek své dýmky drobným stříbrným erbem s keltským křížem.
Kdo si chce pořídit českou dýmku, má určitě z čeho vybírat. Současní čeští dýmkaři si budují dobrou pověst a mezi jejich výrobky se často najdou opravdové skvosty.
Povrchová úprava dýmek pískováním se stala velmi oblíbenou. Každá dýmkařská firma má ve své nabídce velkou část dýmek pískovaných. Dříve se pískování používalo na čištění a tvarování různých předmětů, především skla a kamenů. Proud písku se pomocí stlačeného vzduch namířil na předmět, který se drobnými částečkami písku takto opracovával. Jak se pískování přeneslo do světa dýmek? A proč zrovna pískování našlo při výrobě dýmek uplatnění? Nejspíš to bude tím, že pískováním se elegantně zamaskují nepatrné vady bruieru, které jsou u hladké dýmky byť s krásným žilkováním nežádoucí a zároveň se zviditelní jeho zajímavý reliéf. Prvním, kdo začal takto dýmky upravovat byl Alfred Dunhill. V nabídkovém katalogu firmy Dunhill byly první pískované dýmky vedeny pouze jako „vzor III“ nebo „vzor X“, zatímco hladké dýmky měly přesné číselné označení. První pískované dýmky nebyly symetrické. Postupem času dýmkařští řemeslníci odváděli stále lepší práci a pískované dýmky nabyly přesných tvarů. První pískované dýmky „dunhillky“, které nemají přesné tvary, jsou sběratelskou raritou. V současnosti se pískované dýmky firmy Alfred Dunhill dělí na dvě kategorie. Na normální a tzv. „speciál grain“, které mají mnohem výraznější kresbu dřeva a vyrábějí se z briaru kvality „plato“.
Díky chytrému marketingu byla značka Dunhill počátkem roku 1920 známa po celém světě. Pískované dýmky se ujaly hned z několika důvodů. Zpočátku to byla novinka a módní výstřelek. Později se pískované dýmky začaly prosazovat díky ceně. Vzhledem k tomu, že pískovaná dýmka nevyžadovala to nejkvalitnější dřevo, byla vždy o něco lacinější.
Stroje , které se dnes na pískování dýmek používají, mají různou velkost, ale prakticky se pískování provádí dvěma způsoby - strojově a ručně. Je mnoho materiálů, které se pro pískování dýmek používá. Někteří výrobci používají pravý písek, jiní silikonové částečky, další skleněné korálky, ořechové skořápky a mnohé jiné. Někteří výrobci dýmek experimentovali dlouho, než našli ten správný materiál, který opískoval hlavičku dýmky podle jejich představ. Často je to součástí výrobního tajemství.
Pískovaná dýmka má řadu předností. Výborně odvádí teplo, snese i „horší“ zacházení. Můžete ji nosit v kapse s klíčkem od auta a nemusíte se bát že si ji poškrábete. Ve větru nepukne. Zkrátka pískovaná dýmka je ideální do nepohody, k plavbám po moři, při hraní golfu, při rybaření a při jiných bohulibých činnostech.
Dýmky Oldřich Jirsy nemusíme nijak zvlášť představovat ani dýmkařum tuzemským ani zahraničním. A je mezi nimi skutečně dost těch, kteří jsou na Jirsovky přímo vysazeni a kteří netrpělivě čekají na každý nový tvar. Důvody jsou nasnadě. Za dobrou pověstí Jirsových dýmek stojí dokonalé zvládnutí řemesla, talent, kvalitní strojový park a v neposlední řadě i podnikatelské schopnosti.
Manuální zručnost projevoval Oldřich již v útlém věku, kdy za odborné pomoci svého otce stavěl letecké modely. O něco později zapojil i nepřehlédnutelné výtvarné nadáni, které dalo vzniknou šperkům zhotoveným ze vzácných dřev, jež byly v té době k vidění na pověstných výtvarných salonech pořádaný na pražské Bertramce. Modelářská průprava, jakož i profese nástrojaře vybavila O.Jirsu smyslem pro přesnou, precizní až filigránskou práci, šperkařství pak potřebnou mírou kreativity. Vzhledem k tomu, že špičkové dýmky jsou rovněž pokládány za šperky, měl k dýmkařskému řemeslu ty nejlepší předpoklady. Zbýval jen potřebný impulz k probuzení vážného zájmu.
Potřebný impulz přišel od člověka nanejvýš povolaného - sběratele a znalce dýmkařské problematiky Karla Hingara, který se navíc v roce 1989 rozhodl změnit své celoživotní hobby v profesi Idea vybudovat v Praze síť specializovaných dýmkařských prodejen byla rozhodně chvályhodná, stejně jako úmysl rozšířit sortiment, sestávající ze zahraničních dýmek a produkce tehdejší Tofy Proseč i o výrobky individuálních výrobců.
Začátek Hingarovy a Jirsovy spolupráce nebyl nijak okázalý. Oldřich reagoval na inzerát a od začínajícího podnikatele obdržel několik továrních proseček s tím, aby jejich hlavičky ozdobil řezbou. Tedy jakási talentová zkouška a příslovečná poslední kapka, která rozhodla.
Dnes to vidím tak, že všechno, co jsem se do té doby naučil, ať už na modelech, špercích nebo jako nástrojař, mě vlastně vedlo k dýmkám. Říká Oldřich Jirsa. Dýmky vyžadují co možná nejuniverzálněji vybaveného řemeslníka a já si myslím, že tyto podmínky splňuji…
S přihlédnutím k dnešní produkci, nelze než s těmito slovy souhlasit. Nicméně každé začátky bývají těžké a Oldřich nebyl výjimkou. První kousky bruyeru sehnal víceméně náhodou. První dýmku vyrobil v panelákovém bytě, jehož jeden metr čtvereční proměnil v dílnu. Více než skromné pracovní podmínky spolu s nedostatečnými znalostmi specifik dýmkařského řemesla se na prvních pokusech nemohly neprojevit. Postupem času však vznikaly další, čím dál povedenější dýmky. Oldřich ale musel řešit dilema, jestli se bude živit jako nástrojař, nebo bude vyrábět dýmky. Zvítězily dýmky.
Profesionální začátky byly stejně tristní, jako amatérské, přestože poněkud v jiné rovině. Aby bylo možno vyrábět dýmky v odpovídající kvalitě a množství, bylo nutné sehnat odpovídající množství bruyeru, respektive tuzemského dodavatele popřípadě přímo zahraničního prodejce. Takže kromě desítek jiných drobností spojených s novou profesí, se staly nutností i intenzivní kurzy angličtiny.
První série dýmek, které Oldřich vyrobil byly inspirovány klasickými tvary. Později přišlo období kdy měly jeho dýmky trochu divočejší tvary a dnes se opět vrací ke klasice. Z hlediska výroby jsou jednoduché tvary složitější než divoké free handy. Jednodušší tvary jsou náročnější na vyváženost, která v sobě skrývá optimální funkční vlastnosti a krásu. Jednoduché tvary jsou Oldřichovou současností. V této souvislosti je třeba podotknout, že při práci na novém tvaru dýmky se nespoléhá na intuici či náhlá vnuknutí, nýbrž preferuje racionální přístup. Místo improvizaci dává přednost pečlivé přípravné fázi, považuje se za řemeslníka, nikoli za umělce a dýmky bere jako předměty denní potřeby, nikoli jako výtvarné artefakty.
V katalogu Jirsových dýmek figuruje na 130 základních tvarů v různých tvarových modifikacích. Dýmky vyšší cenové skupiny se vyrábějí v menších sériích jelikož jsou přímo závislé na kvalitě bruyeru. Ten nejkvalitnější bývá vzácný. Kromě těchto dýmek produkuje Jirsova manufaktura i dýmky cenově dostupnější, které dnes nemají na našem trhu konkurenci.
Když se řekne Dunhill, tak se mnohým vybaví synonyma jako exkluzivní, prestižní, kvalitní. A může to být dýmka, doutník, zapalovač nebo pánské oblečení.
Na počátku vývoje této značky stojí mladičký obchodník Alfred Dunhill, který zdědil roku 1893 rodinný podnik na výrobu koženého zboží v Londýně a rozhodl se, že všechno bude jinak. Pod jménem Alfred Dunhill začal z kůže vyrábět rozličné potřeby pro tehdejší motoristy. Záhy poznal, že trend v automobilovém průmyslu je vyrábět více uzavřené automobily. Proto se roku 1907 rozhodl radikálně změnit svůj obor v podnikání a otevřel si obchod s dýmkami, doutníky, tabákovým barem a doplňky na Duke Street v londýnské čtvrti St. James. Když otvíral svůj obchod, věděl toho o dýmkách a tabáku velmi málo, ale měl nadšení a schopnost se vše rychle naučit od svých zákazníků. Zavedl knihu zákazníků, podle které se míchaly individuální tabákové směsi pod názvem My Mixture (moje směs). Velmi oblíbenou a úspěšnou směsí se stala směs č. 965, která se prodává dodnes pod názvem „My Mixture 965“. V současnosti kniha obsahuje více než 36 000 zákazníků a jejich tabákové směsi. Záhy Alfred Dunhill zjistil, že stávající výrobci dýmek mají nastavenou laťku kvality hodně nízko. Sám zastával názor, že výrobky „musí být užitečné, pěkné, musí spolehlivě sloužit a být nejlepší svého druhu“. Proto si roku 1910 otevřel malou dílnu nad obchodem v Duke Street, kde začal vyrábět vlastní dýmky. Ceny těchto dýmek byly dvojnásobné, než u ostatních výrobců. Původně sloužila jako orientační bod, aby bylo každému majiteli Dunhillky hned jasné, jak správně nasadit náustek. Díky bílému bodu měli snadnější práci také dělníci, kteří opravovali rozbité náustky a dýmky. Později orientační bílou tečku Dunhill přihlásil jako ochrannou značku, kterou od roku 1918 měly již všechny vyráběné dýmky značky Dunhill. S nástupem roku 1920 začíná firma expandovat jak na domácím trhu, tak i v zahraničí. V tomto roce bylo přivezeno speciální strojní zařízení z Francie na strojní výrobu dýmek, ovšem při maximální kontrole kvality. V následujících letech se firma rozrostla o četné prodejny a dceřiné společnosti v zahraničí. Především v USA, Francii, Holandsku, Německu, Dánsku a Švýcarsku. Po II. světové válce vznikaly pobočky ve Španělsku, Japonsku, Austrálii a Singapuru. Dnes patří značka Dunhill do obchodního impéria společnosti British American Tobacco.
V současnosti jsou všechny dýmky Dunhill vyráběny v následujících provedeních a typech: Původní tmavě červeno-hnědá barva dýmky typu „Bruyere“ se poprvé vyrobila roku 1910, kdy Dunhill začínal s vlastní výrobou. Následoval typ „Shell“ v černém pískovém provedení, která se poprvé objevila kolem roku 1917 a dodnes patří k nejoblíbenějším tvarům. „Root Briar“ je na trhu od roku 1931 a má přírodní světlý odstín a nejlépe ukazuje kvalitu dřeva. Dalším typem je jemně pískovaná dýmka zvaná „Tanshell“, která byla uvedena na trh poprvé roku 1952. „Redbark“ je pískovaná dýmka, červeně mořená, která se prodávala od roku 1972, ale v současnosti se již nevyrábí. Hladká a červená dýmka nazvaná „Dress“ se poprvé vyrobila roku 1973. „Cumberland“ se představil poprvé roku 1979 v tmavě hnědém a pískovaném provedení, která má okraj hlavičky hladký. Je nabízen s náustkem, který měl evokovat vulkanitový náustek z roku 1930.„Chesnut“ je hladké provedení dýmky s ořechovým zbarvením, byl novinkou v roce 1982. „County“ se poprvé vyrobila roku 1986, v pískovaném provedení a ve hnědé barvě, která měla náustek typu „Cumberland“. „Russet“ je hladká dýmka barvy středně červeno-hnědé, která byla uvedena na trh v prosinci roku 1988. Od roku 1975 firma Dunhill nabízí šest různých velikostí dýmkových hlaviček, které jsou numericky rozděleny do skupin. Skupina 1 obsahuje nejmenší hlavičky dýmek až po skupinu 6, do které patří dýmky s největší hlavičkou. Nejen u nás, ale i jinde v Evropě jsou nejoblíbenějšími velikostmi hlavičky ve skupině 2-3, zatímco v Americe si žádají více velikosti 4 a 5.Další dělení hlaviček je podle písmen ODA, ODB, ODC pro větší velikosti, než je tomu u skupiny 4. Každá z větších velikostí má také číslo tvaru, stejně jako numerické označení hlavičky. Písmena „OD“ značí „Oversized Dunhill“ (nadměrná velikost) a písmena A,B,C znamenají další rozlišení velikosti hlavičky, přičemž „ODA“ značí velikost hlavičky hned za skupinou 4. (Dříve písmena „OD“ znamenala „Own Design“ – vlastní design- která můžeme najít na dýmkách vyrobených mezi léty 1920-1930. Některé modely dýmek byly znovu uvedeny na trh v roce 1989.)
Po mnoho let jsou dýmky Bjarne Nielsena považovány za jedny z nejlepších volných tvarů, které dýmkař může najít. Bjarne je známý jako dánský „velvyslanec dýmek“. Tento titul není jen pocta, ale má opravdový základ v Bjarneho životopise. Bjarne Nielsen pracoval pro dánské ministerstvo zahraničních věcí a mimo jiné byl vyslán i na Dánském velvyslanectví v USA. Všechny Bjarneho dýmky jsou individuálně formovány podle kresby dřeva. Žádná nemá modelové číslo. Na přání zákazníka však může Bjarne vyhotovit dýmku podobného tvaru. Nikdy to ovšem nebude stejná dýmka, kterou už někdy vyrobil.
Na počátku 70. let působil Bjarne Nielsen jako ekonomický poradce dánských firem na Dánském velvyslanectví v USA. Roku 1973 se rozhodl pro úplně odlišnou práci. Odešel z dánských vládních služeb a veškeré své sny vložil do výroby vysoce kvalitních dánských dýmek. Hned po návratu do Kodaně založil svou manufakturu pod názvem – Bjarne Pipes Ltd. Jednalo se snad o největší rukodělnou výrobu stoprocentně ručně vyráběných dýmek v Dánsku. Jeho firma v současnosti zaměstnává pět zkušených řezbářů, mezi nimi jsou nejvýraznějšími osobnostmi Ph. Vigen a Johs.
Nejprestižnější kolekcí jsou dýmky označené „Bjarne Nielsen Signature“ Jedná se nejen o stoprocentně ručně vyráběné a individuální dýmky, ale také náustky jsou ručně řezány a vyrobeny z pevných materiálů jako je vulkanit, „lucite“, umělý jantar nebo „cumberland“. Každá Bjarneho dýmka je hodnocena podle kvality dřeva. Ke klasifikaci Bjarne používá písmena „J“ – „Ax“, kdy „Ax je vůbec nejdražší. Tuto klasifikaci pomocí písmen najdeme vyraženou na dýmce.
O tom, že dýmky značky Kapp a Peterson zaujímají ve sbírce každého dýmkaře čestné místo, není třeba pochybovat – tak to prostě je. Důvody této téměř masové obliby jsou nasnadě: klasické příjemně konzervativní a přitom elegantní tvary, optimální funkčnost zaručená patent systémem, kvalita materiálu i zpracování. Jmenované vlastnosti by k oblíbenosti petersonek bohatě stačily samy o sobě, avšak zda se, jakoby navíc tyto robustní dýmky vyzařovaly jakési kouzlo osobnosti přiznávané mnoha dýmkaři a sběrateli. Někteří je spatřují právě v oné půvabné robustnosti, jiní v této souvislosti přisuzují význam zdánlivé disproporčnosti jednotlivých částí mnoha petersonek, které však jako celek působí naprosto harmonicky a kompaktně. Jsou ale i tací, co se o racionální vysvětlení nesnaží a kouzlo osobnosti starých krásek z Dublinu zahrnují mezi tajemství, jímž se můžeme kochat, ale jímž není potřeba přijít za každou cenu na kloub. A tomuto přístupu do jisté míry odpovídá i vnější image firmy Kapp a Peterson, která o své činnosti i historii vypouští do světa jen stručné informace.
Vznik firmy se váže k památnému roku 1875 v němž Charles Stewart Parnell založil Britskou dolní sněmovnu. V tomtéž roce se jiný Charles – příjmením Peterson – jinak mistr umělecké výroby dýmek z Rigy, přidal k bratrům Kappovým, majitelům obchodu s tabákem na 55 Grafton Street v Dublinu. Charles Peterson byl nadán nejen řemeslnou zručností a citem pro materiál, ale také – jako dýmkař – vyvinutým smyslem pro kuřácký požitek. Zastával názor, že dobrá dýmka je jak zdrojem potěšení, tak odrazem kuřákovi osobnosti. Praxe ukázala, že tento názor je naprosto správný. Výsledkem partnerství Petersonova talentu a prostředků bratrů Kappových bylo firemní jméno, jehož prestiž stále stoupala – petersonky kouřila celá řada vážených a populárních osobností. Za všechny jmenujme tři – Marka Twaina, Sira Artura Conana Doyla a Georgese Simenona. Dokladem úspěšnosti firmy je mimo jiné i výroční zpráva publikovaná v listu Irish Times ze dne 7. června 1909. Předseda správní rady ve svém projevu komentoval obchodní a finanční politiku firmy slovy: „…nečekal jsem tak ohromující úspěch…“ Vraťme se však do roku 1890, který byl pro firmu rokem přelomovým. Tehdy všímavý a k problémům kuřáků dýmek vstřícný Charles Peterson vynalezl systém, jehož podstatou byla vzduchová komora v troubeli dýmky, v níž se při kouření srážel kondenzát. Systém si Peterson nechal patentovat a o devět let později přihlásil další patent – speciální upravené náustky s kouřem vyvedeným na patro, nikoli na daleko citlivější jazyk. K patentům, které umožňovaly sušší a chladnější kouření, patří i vylepšení, jímž Charles Peterson reagoval na připomínky britských vojáků sloužících v Indii. Ti si stěžovali, že jim dosti dlouho trvá nasazení náustku. K častým úrazům pak patřilo zlomení čepu. Výsledkem Petersonovy úvahy bylo spojení náustku dýmky s krčkem dýmky dnes již rovněž klasickým army systémem. Nedílnou součástí některých dýmek značky Kapp a Peterson je stříbrné kování opatřené puncem. Když si prohlédnete stříbrné kování své dýmky pod lupou, uvidíte tři puncovní značky: znak Gubernie, znak harfy s korunou a rok výroby. To jsou značky, které garantují ryzost použitého stříbra, stejně jako značka Peterson garantuje kvalitu řemeslného zpracování. A to i přesto, že za dobu své dlouhé existence prošla celou řadou reorganizací. V roce 1898 se firma Kapp a Peterson stala firmou veřejnou, v roce 1974 součástí nově formovaného Peterson Tennant Group, od roku 1982 fungujícího pod patronací James Crean Group. Od ledna 1984, kdy firmu koupil James Crean, je opět v soukromých rukou.
„Petersoni“ vyvážejí své dýmky do celého světa. Hlavními vývozními trhy jsou Spojené království, Německo, Itálie a Spojené státy. Seznam, kam se dýmky Peterson také vyvážejí, zahrnuje například Island Vánoční ostrovy nebo Dubai. Od roku 1992 se k dovozcům řadí i Česká republika. K širokému sortimentu firmy Kapp a Peterson patřily vedle dřevěných dýmek a dýmek z mořské pěny také dýmky sádrové. Důvodem, proč se sádrové dýmky dnes již nevyrábějí, byla jejich vysoká cena vyplívající z nákladné technologie nutné k realizaci skutečně kvalitního výrobku. V 80. letech se v sortimentu firmy objevila kolekce dýmek inspirovaná slavným detektivem Sherlockem Holmsem. Každá, ze série sedmi dýmek, má jiný tvar a jiný název připomínající slavného detektiva. A v duchu tradic návratů slavných se o něco později k této kolekci přidala nová série s uklidňujícím názvem Návrat Sherlocka Holmese.
Nádherný ostrov Fyn je srdcem Dánska. A právě tady se nachází Svenborg, místo, před kterým smekají všichni znalci dýmkových tabákových směsí. Zde si firma Mac Baren vybudovala svou továrnu, která vyrábí tabákové směsi 180 let... Dánové si velmi potrpí na dobrý tabák. Dá se říci, že v Dánsku je největší koncentrace kuřáků dýmky na světě v porovnání s počtem obyvatel. A protože si na dobrý tabák potrpí nejen v Dánsku, exportuje tato firma své výrobky do osmdesáti zemí světa.
Základem produkce firmy Mac Baren jsou klasické tabákové směsi. Výrazněji aromatizované tabáky firma začala produkovat až po roce 2000. Specialistou na výrobu jemných přírodních směsí je Poul Stenner, který o tabáku říká: „ rozdíl je v aroma, chuti a zkušenosti… Každý tabák prochází zcela jiným zpracováním, takže je možné rozlišit všechny nuance jeho chuti“. Nad jednou nacpanou dýmkou si člověk uvědomí, jak moc se dýmkový tabák liší od tabáku v cigaretě. Ve zvolených druzích tabáku, ve zpracování a řezání, v kvalitě hoření, v chuti a konečně i v jeho celkové přípravě. Poznamenává pan Steiner, který sám kouří dýmkový tabák Mac Baren Mixture.
Většina směsí vyrobených v Mac Barenu je typu mixture. Každý typ tabáku má speciální technologii výroby na které se podílejí stroje. Jde o proces, ve kterém se tabákové druhy míchají v určitém poměru – virginský tabák s Burely a Cavendishem. Virginský tabák je světlý a firma ho nakupuje převážně v USA (Virgínie, Severní Karolína, Georgia stále produkují ten nejkvalitnější virginský tabák na světě) Burley je hnědý se silnější a plnější chutí. Nejznámější oblastí, kde se pěstuje je Kentucky a Tennessee. Cavendish není odrůda tabáku, ale vyrábí se z různých tabáků pomocí fermentace (navlhčení, zahřívání a lisování). Díky fermentaci Má Cavendish tmavohnědou barvu.
Jak vyrábějí u Mac Barenu dýmkovou směs typu mixture? Surový tabák se naváží a navlhčí na osmnáctiprocentní vlhkost. Tehdy probíhá takzvané první přemídchání listů. Tyto listy procházejí zařízením, které je odřepíkuje a odstopkuje. Takto upravené listy se dostanou do míchacího bubnu. Zde je tabák stoprocentně homogenní a je připraven k dochucení. To se děje pomocí horké vody, do níž s přidávají další substance: lékořice, hnědý cukr, bílá čokoláda atd. záleží na konkrétním receptu. Po ochucení tabák odpočívá několik hodin, aby mohl absorbovat všechny ingredience. Po uzrání následuje namíchání konkrétní směsi. V poslední fázi se na tabák nastřikuje hlavní chuť a tedy i aroma. Oblíbená je například whisky. Při výrobě dýmkového tabáku MB Highland Mixture se například používá třicetiletá skotská whisky Old Glenfarcalas. Do dalších podrobností výroby tabákových směsí u firmy Mac Baren není možno nahlédnout, jelikož se také jedná o výrobní tajemství. Protože potom by mohl být každý výrobce stejně úspěšný jako právě Mac Baren.
Dánsko je zemí designu zaslíbenou. V dýmkovém světě se začal prosazovat dánský design v 70. letech minulého století. Charakteristické byly volné tvary, důraz byl kladen především na kontrast plamenů a pavích ok ve dřevě briaru. Mezi výrazné osobnosti ve světě výrobců dýmek i Poul Winslow, jehož dílna se nachází ve Hvidovre na předměstí Kodaně.
Svou první dýmku vyrobil už v sedmnácti a jeho učitelem byl proslulý Prebend Holm, který přivedl k designu dýmek několik vynikajících osobností, které jsou dnes uznávané po celém světě. Preben Holm byl známý díky svým uměleckým dýmkám, které se vyznačovaly neseříznutým briarem na hlavičce dýmky. Poul Winslow u něho pracoval patnáct let až do roku 1986 kdy se osamostatnil a založil si vlastní dílnu. Winslow není jenom vynikající designér, ale i obchodník, a tak začal své dýmky prodávat přes reprezentanty dýmek Dunhill a Stanwell. Což se později ukázalo jako výborný tah. Díky dýmkám neotřelých tvarů se brzy prosadil v Americe, Německu, Austrálii, Švýcarsku, Japonsku i v dalších zemích. O svých kuřáckých začátcích říká: „Všichni muži v naší rodině byli kuřáci dýmek. Začal jsem kouřit asi v patnácti letech. Byla to úplně přirozená věc, která se musela vyzkoušet. Cigarety byly v té době velice drahé a ekonomicky bylo kouření dýmky výhodnější. Začal jsem kouřit standardní dýmku, ale ta mi brzy zevšedněla. Pak jsem si v Kodani koupil první free hand a byl jsem nadšený individualitou té dýmky.“ Poul neviděl v dýmce jenom nástroj ke kouření, ale zaujaly ho ladné a symetrické tvary dýmky. A jak se dostal k výrobě dýmek? Velice prostě. Na inzerát, kterým Prebend Holm hledal nové spolupracovníky. A tak ihned nastartoval svůj moped a přijel na předměstí Kodaně. Na konkurzu před ním bylo patnáct zájemců, ale Holm si vybral jeho. Nejprve uklízel v dílně později mohl leštil dýmky a nakonec zkoušet i vlastní věci. Když musel na jeden rok nastoupit k letectvu, Prebend Holm mu finančně pomohl a nabídl mu podíl ve firmě. Po jeho návratu se výrobě slušně dařilo, ale Prebend Hol byl už hodně nemocen a patnáct let po nástupu Poula Winslowa zemřel. Po jeho smrti se Poul osamostatnil.
Jak se vlastně rodí dýmka z rukou Poula Winslowa? „Nejprve prohlížím špalek dřeva, to je výchozí bod. Protože můžete mít určitou formu v hlavě, ale příroda vás často nasměruje jinam a společně s idejemi tvůrce pak vzniká dýmka“. Svoji produkci dýmek označuje písmeny A až D. Přičemž A je nejkvalitnější. Standardní dýmky mají ve znaku dánskou korunku a podle ní se nazývají „Crown“ Nutno dodat, že každá z dýmek i z této standardní série je ručně zhotoveným originálem. Briar nakupuje pouze v té nejvyšší kvalitě tzv. „plato“. Své nejlepší dýmky z nejkvalitnějšího dřeva označuje na náustku dvěma bílými body. Jedním větším a jedním menším. Každá dýmka z dílny Poula Winslowa je dokonalá. Kouření z takové dýmky je opravdovým zážitkem.
V malé vesničce Barasso na severu Itálie vyrostly celé generace, které byly odchovány dýmkami a jejich výrobou. V tomto městě vznikla kdysi největší továrna na výrobu dýmek v Itálii a možná jedna z největších na světě. Jmenovala se Rossi a na jejích základech později vyrostli dnešní továrny, jako Savinelli, Paronelli. A protože tradice dýmkařství stále zůstává v tomto kraji pevně zakořeněna, tak i dnes zde vznikají malé dílničky, jako je například ta Maura Armelliniho. Jeho otec měl podobný osud jako mnoho lidí z Barassa. Vyučil se dýmkařem a pracoval u Rossiho. A že jablko nepadá daleko od stromu, tak i mladý Mauro se učil dělat dýmky u firmy Savinelli, která je současným největším výrobcem dýmek v Itálii.
Maura jakožto člověka, který je nadaný citem pro práci se dřevem, ubíjela však sériová výroba, která značně omezovala jeho bohatou fantazii. Jako kuřák dýmky chtěl dělat volné tvary, které by více vystihovaly individualitu kuřáka dýmky. Proto si doma postavil malou dílnu a začal zúročovat řemeslnou zručnost a tradici s individuálním přístupem k tvarům dýmek. Drží se zásady, že pro kuřáka dýmky je důležitý především materiál, který je základem pro kvalitní dýmku. Proto pro svoje dýmky nakupuje ten nejkvalitnější a nejdražší brier, která zaručuje, že dýmka bude mít přímé zrno. Dřevo si vybírá osobně. Všechny tvary dělá ručně, vychází z materiálu tak, aby vynikla především kresba dřeva. Raritou jsou jeho dvouhlavičkové dýmky, které můžete plnit dvěma různými tabáky. V práci se musí ohánět protože má pět dcer. Ale nezoufá si, ba naopak. Jeho dcery mu s výrobou dýmek pomáhají Zvláště dcera Wilma má velmi pěkný vztah k dýmkám a dělá většinu dokončovacích prací. Mauro přišel na způsob jak ochránit dýmky v obchodech před neodbornou manipulací. Provlékne provázek náustkem a hlavičkou dýmky a konce zapečetí. Tak garantuje neporušenost dýmky až k zákazníkovi. Proto jeho dýmky okamžitě rozeznáte od jiných.
Armelliniho design je typicky italský, odvážné ale vyvážené tvary s jemně tvarovanými náustky a hlavičkami, které padnou do ruky. Každá dýmka má nádhernou kresbu dřeva. Je na nich vidět, že jsou dělány s láskou a dobrou řemeslnou zručností. Díky kvalitě a tvarové různorodosti si Armellini pomalu ale jistě buduje své jméno po celém světě.
